Tak a mám toho dost! Dneska večer žádná romantika nebude, žádné laskavé a hluboce lidské psaní a podobně, dnes mě eventuální čtenář blogu nezajímá, potřebuju sebezáchovnou psychoterapii a dostat ze sebe ten hnus, ve kterém tady plavu. Moje práce tady není vůbec hezká, leze mi krkem a je mi z ní na zvracení. Tak. Žádná učebnicová chirurgie a zajímavé případy, ale doslova litry hnisu a obrovské otevřené rány, které můžu převazovat na sále do aleluja a příště zase budou potažené zeleným smradlavým hnisem.

Zdaleka nejčastější věcí, kterou tady tihle lidé trpí, jsou abscesy všech možných i nemožných lokalizací, hluboké záněty svalů, které nechávají zrát několik dní i týdnů, protože musí pracovat na poli a do nemocnice to mají pěšky strašně daleko. A když se k nám konečně dobelhají, posadíme je na lavici před operační sál, kde sedí jak slepice na hřadě, a jeden po druhém jsou vpouštěni na sál, kde pak jediným krátkým řezem vypustím tu půl litru, tu deci a tamhle zase celý litr smradlavého zeleného hnisu. Pak je obden převazuji buď na oddělení, nebo znovu na sále a vložené dreny v ranách vesele odvádí hnis dál a dál, přes všechny možné výplachy a výškraby. Krása!

Druhou nejčastější diagnózou jsou hadí uštknutí. V době, kdy se tady válčilo, lidé utekli ze svých vesnic a pole nechali zarůst plevelem. Minulý rok se začali pomalu vracet z různých uprchlických táborů a z buše, kde přežívali delší dobu jako divoká zvířata. Letos zase naplno rozjeli obdělávání svých polí a výsledkem je nekonečný zástup lidí uštknutých hadem, protože hadi se za tu dobu, co se o pole nikdo nestaral, přemnožili a vesničané je musí všechny pozabíjet, aby získali zpět svojí slabou nadvládu nad místní faunou a flórou. Po hadím uštknutí zůstává nejčastěji pěkná lokální nekróza, končící po pár dnech amputací prstu nebo další velkou nehojící se ranou. K tomu máte jako přídavek buď různé zajímavé neurologické příznaky, včetně kómatu, anebo poruchy srážlivosti krve, takže například pořád plivete krev, protože krvácíte z dásní a není síla, která by to v těchto podmínkách zastavila. Tuberkulóza, HIV a podvýživa je folklór, o tom nemá cenu ani psát.



Dnes jsme si na sále udělali zase jeden delší den. Začali jsme jako obvykle v půl osmé ranním hlášením, kde jsme se dozvěděli, kdo přes noc opět zemřel (většinou jsou to ovšem nemocní, kteří dorazí na poslední chvíli a v posledním tažení – přece jenom nejsme tady parta zabijáků převlečených za doktory a sestry…). Poté dvouhodinová ranní vizita na třech odděleních, která mám na starosti – celkem asi čtyřicet lůžek, většinou plně obsazených. Dvě hodiny to trvá proto, že většinou převazuji právě různé hnisající rány a těžší případy přidávám do programu na operačním sále. Na dusno a smrad jsem si už zase pochopitelně zvyknul. Ten operační program nám ale zrovna dnes jaksepatří zhoustnul! Nakonec jsem vypouštěl hnis a převazoval rány v celkové anestezii devět hodin v kuse. Na závěr pak večerní vizita, abych se podíval na obzvláště vypečené nové abscesy, s nimiž byli přijati další nemocní – a mohl se tak optimisticky zahledět do následujícího dne, který bude co nevidět. Už se nám setmělo, tak jako každý den v šest hodin, a nezbývá, než vyrazit na základnu, najíst se a vypít si své pivo, chvíli číst nebo psát a kolem deváté padnout do postele.

Ale nedá mi to, abych si ještě nepostěžoval na pár doplňujících detailů, které člověka před spaním ještě trochu psychicky upraví. Vzhledem k tomu, že jsem nejedl celý den, snažil jsem si v kuchyni ohřát zbytky od oběda. O krysách v kuchyni jsem už psal, ale nějak si nemůžu zvyknout na tu jejich odrzlost, když mi běhají přímo kolem rukou, zatímco si beru hrnec z police, a stejně tak na mě jedna krasavice vyběhla po zadní straně plynového sporáku, když jsem v tom hrnci míchal jídlo. Na tu zaručeně budu myslet před spaním – tak hezky na mě čuměla, asi dvě vteřiny, které mi připadaly jako dvě minuty. Na ní nebo na ty hady, které pořád očekávám, kdykoliv jdu z nemocnice dlouhou úzkou pěšinou ve vysoké trávě směrem k základně. Kašlu na podbízivé zkazky z africké divočiny, kde si kdejaký tlustý německý nebo český turista honí triko tím, jak je to tady děsně nebezpečné, protože jsou všude pavouci a hadi. Nejsou všude a není to nebezpečné, když si člověk dává pozor, ale je zoufale únavné pořád na ty svině myslet.

No a když jsem si to jídlo ohřál a sedl si s ním ke stolu v jídelně, sám jako obvykle v tuhle hodinu, protože anestezioložka je ještě v nemocnici a zbytek týmu je na poradě nebo pracuje pozdě do noci, čert ví na čem, přišlo mi, že je jídlo po tom horkém dni, kdy stálo na stole, trochu chycené nebo co. Tak jsem to chtěl zapít pivem a napil jsem se nějakého žmolku. Když jsem tu čerstvě otevřenou lahev zdvihnul proti světlu, zjistil jsem, že uvnitř plavou černé vločky plísně, která tam musela zbýt po špatném vypláchnutí před náplní ve fabrice – u dna byl v tom ráfku kolem obvodu celý černý kruh. A jak jsem na tu lahev nevěřícně zíral, sedla mi na krk nějaká pěkně velká můra, protože místní hmyz je něco, co jsem neměl sílu popsat a co může být zdálky velice zajímavé, ovšem když je to velké pomalu jak netopýr a sedne si to člověku za krk, je to kvalitativně úplně jiný zážitek. Mojí reakcí ve stádiu napruženosti a střehu, ve kterém jsem od rána, bylo, že jsem se vymrštil ze židle tak, že jsem jí převrhnul, a hluboce vulgárně jsem u toho zařval, takže se na mě v tu chvíli vcházející logistka Elodine podívala jako na úplného magora. Jenže co si o mě, má drahá Elodine, zrovna teď myslíš, je mi vážně úúúplně ukradené! Jdu si dát pivo – mají tady jedinou, vynikající a po všech stránkách kvalitní značku, Castel Beer se to jmenuje – takže na zdraví!!