Tohle je prý jediná země, kde zároveň prší a svítí sluníčko! Říkají to místní, tak to musí být pravda. Dneska ráno to pravda byla. Na obloze visel tmavý mrak, který kropil pruh země pod sebou, a zpod něj se nahoru šplhalo slunce. Pěkné! Včera večer jsme měli pravidelný sobotní mejdan na základně Červeného kříže, která je hned vedle. Nechali jsme si pro tu příležitost od místního krejčího ušít pořádně barevné středoafrické hávy, tančilo se a pilo. Tancoval jsem s nějakou místní černoškou, která dělá pro Červený kříž. Velmi pěkné!

Dnes ráno se náš tým vyhrabal z kójí a jeden po druhém jsme se slézali na nádvoří základny v tukulu. Tukul je kruhovitá domorodá chýše z nepálených cihel a slaměnou střechou, kterou tady máme jako centrální společenskou místnost. Náš tukul má ovšem, na rozdíl od těch domorodých, schválně veliká otevřená okna, aby tam proudilo hodně vzduchu a světla. Tam se vedou porady nebo snídá.

Vlastně mě ale vzbudila kolem osmé anestezioložka, že logistce Elodine je nějak špatně. Ne že by měla kocovinu, ale chytnul jí asi stejný virus jako mě předevčírem. Už včera večer jí nebylo dobře, takže odešla z večírku záhy spát, a teď jsem se dozvěděl, že chudák celou noc prozvracela a bolí ji urputně hlava. Poslal jsem jí autem do nemocnice, aby jí tam Sára otestovala na malárii, napíchla žílu, dala Paracetamol a nějakou infuzi. Snad to bude opravdu jen viróza.

Kouassi udělal k snídani smažená vajíčka, což tady zní jako zázrak z jiné planety, protože vejce je těžké sehnat a už po pár týdnech v terénu to chutná jako nebeská mana – úplný balzám na duši. Prostě neděle! Kouassi je čtyřicetiletý expat z Pobřeží slonoviny, který nám v nemocnici dohlíží na všechny místní sestry a stará se o jejich postupné vzdělávání. V neděli, což je jediný den, kdy má kuchař tak jako my volno, nám Kouassi vaří, protože ho to baví. Minulou neděli byl na trhu a koupil tam obrovskou ještěrku. Tu nám pak uvařil spolu s nějakou divnou místní zeleninou. Když člověk sloupnul šupinatou hadí kůži, chutnalo to skvěle! Něco mezi rybou a králíkem. Jsem zvědavý, co nám uvaří dneska. Nabídnul jsem mu, že ho doprovodím na trh a za vlastní peníze mu koupím jakoukoliv obludu včetně slona, když mě to pak v kuchyni naučí vařit. Přece jenom bych si rád přivezl domů taky nějaké podstatné dovednosti…

Až na Elodine jsou všichni ve skvělé náladě, zdá se. Především dvaatřicetiletá Isabelle, ta neuvěřitelně energická, malá, podsaditá Francouzka, která snad v životě neměla špatnou náladu – a to je tu jako šéfka projektu Paoua na misi už podruhé. Poprvé to bylo devět měsíců, teď čtyři. Zodpovídá za chod týmu devíti expatů, čtyřiceti inpatů (lidí, které Lékaři bez hranic najali k práci v hlavním městě RCA) a sto dvaceti místních zaměstnanců. Dohromady sto sedmdesát lidí a hodně peněz, které provoz nemocnice a sedmi zdravotnických stanic v okolí stojí. Isabelle bude odjíždět začátkem listopadu tak jako já a jsem zvědavý, jestli jí stejný optimismus vydrží i zpátky ve Francii. Přece jenom je to profesí laborantka a tak zajímavou a zodpovědnou práci, jakou tady přes rok dělala, nemá šanci doma sehnat. Vyprávěla mi, že zkoušela hledat práci po návratu z první mise tři měsíce, a když nic nesehnala, kývla na to, aby se vrátila sem. Je to problém mnoha expatů obecně. Dělají často několik let v terénu hrozně zajímavou práci a po návratu je nechce nikdo zaměstnat. Pokud vím, tak s tím mají problém hlavně logistici. K čemu je totiž dnešním firmám v Evropě to, že umíte zajistit celý vozový park terénních aut, zprovoznit rádiové spojení, opravit nemocnici, postavit latríny a rozvod vody, když neumíte jednu konkrétní věc – svojí úzkou specializaci?

Co se týká našich pacientů, zlobily mě tento týden dvě pacientky. Osmnáctiletá R., které granát utrhl obě nohy, takže jsme je obě amputovali pod kolenem, a pahýly mi střídavě na jedné a na druhé straně hnijí. Každý válečný chirurg ví, že pokud zranění nevystříhá až do zdravé tkáně, rána se přes všechna antibiotika nemá nikdy šanci vyčistit a zahojit. Beru jí na sál každý druhý den a ošetřuji pahýly v celkové anestezii. Jednou už jsem dokonce obě nohy znovu uříznul o deset centimetrů výš, včetně kostí, abych se infikované a málo prokrvené tkáně zbavil. Myslel jsem, že se zblázním, když jsem pahýly rozbalil znovu za dva dny a viděl, že jeden z nich opět páchne po hnisu. Jak to a co mám sakra dělat, aby se už zahojila?? Už se jí nemůžu během ranní vizity ani podívat do obličeje a při tom je tak neuvěřitelně statečná! Na moji každodenní otázku „Ca va?“ odpovídá „Ca va, mon docteur!“ anebo maximálně „Ca va un peu,“ když je jí skoro na umření.

Druhá je čtyřiatřicetiletá T., u které jsem měl podezření na myomy natolik změněnou dělohu, že jí jeden z nádorových uzlů utlačoval tlusté střevo a ona měla čím dál větší problém se stolicí. Když jsem jí otevřel břicho, zjistil jsem, že to, co vyrůstá z malé pánve a vyplňuje polovinu břicha, nejsou myomy, ale nejspíš sarkom, zhoubný a agresivní nádor. Zase jsem jí břicho zavřel, aniž bych se té hrůzy dotknul, a počkal, až se po operaci probere, abych jí tu novinu po malých dávkách co nejcitlivěji podal. Žádná veselá zábava, což zkušenější lékaři, než jsem já, moc dobře ví a znají.

Jinak se celý týden odehrával v pravidelném rytmu vypouštění hnisu, kyretáží pro neúplné potraty a císařských řezů. Řadu pacientů jsem s úlevou a úsměvem propustil domů a to je nejdůležitější zpráva – pro jejich i pro moje zdraví.