28. 7. 2014

Hlásím se z archeologicko-antropologické expedice Západočeské univerzity v Plzni do Karačajevsko-čerkesské republiky, která je součástí Ruské federace. V pondělí před 11. hodinou jsme odstartovali z letiště Václava Havla, přestoupili v Moskvě na Šeremetěvu a s dvouhodinovým časovým posunem jsme v osm večer přistáli v městečku Mineralnyje Vody, kde už nás čekal prorektor Osman Bačajev, který naložil všech třináct účastníků expedice do dvou aut a vyrazili jsme směrem ke karačajevské hranici.

Projížděli jsme nejprve Stavropolským krajem, kde se stepi mění ve vulkanickou vrchovinu podobnou Českému středohoří. Vrchovině vévodí Pjatigorsk, kopec s pěti vrcholy, který dal jméno i zdejšímu lázeňskému městu. Minerální a termální koupele názvu bezpochyby nachází také v nedalekém Kyslovodsku. Asi po půl druhé hodině jízdy jsme projeli check-pointem a Osman se za volantem uvolnil, odepnul si bezpečnostní pás a prohlásil: "tak už jsme u nás".

Po chvilce jsme zastavili u z nasucho kladených kvádříků postaveného odpočívadla, kde jsme se usadili na dubové lavice za stolem z poloviny dubového kmene a na něj Osman vyložil asi 3 kg vařeného a sušeného hovězího masa a 30 litrů piva. Pronesl nezbytný uvítací přípitek a uvítal nás v Karačajevké oblasti. Kolem půlnoci jsme dorazili do města Karačajevsk a ubytovali se na vysokoškolských kolejích. Příjemné bydlení, oproti předpokladům i s teplou vodou. Vcelku čisté dvoulůžkové místnosti, zjevil se nám jenom jeden šváb, nebo rus?



29. 7. 2014

Ráno bylo slunečné a v plné kráse odhalilo dramatickou kulisu hor svírajících údolí řek Kubáně a Teberdy. Ráno jsme v bistru na hlavní (samozřejmě Leninově) třídě posnídali bliny se smetanou, čaj a nezbytný ayran. Pak už jsme byli přijati rektorem KČGU (Karačajevsko-Čerkesskij gosudarstvennyj universitet), který nad naší expedicí převzal patronát. Pak jsme se ve čtyřech vydali s univerzitním řidičem Azamatem na Chumarské gorodišče (hradiště Chumara), které se nachází asi 20 km severně od Karčajevska.

Cesta gazikem byla dramatická od samého počátku. Už na okraji města se motor zastavil a Azamat ho dlouhou dobu přemlouval a nahazoval zpředu klikou. Nakonec jsme se dostali do čerkesské vesnice Chumara, podle které se jmenuje i zdejší hradiště. Cesta úbočími a traverzy vzhůru byla opravdu dobrodružná a zdálo se, že se gazik každou chvíli musí zříti po svahu do údolí, ale cesta je prý letos obzvláště dobře upravená. Nakonec nahoru vyšplhají i zcela neterénní žiguly. Nahoře jsme se setkali s Umarem Yussufovičem, jediným karčajevským archeologem, který žije v Moskvě, kde pracuje v Institutu Nauk. Na Chumaře už kope několik sezón.

Prošli jsme si celý areál hradiště ve výšce 1200 metrů nad mořem. Obešli jsme hlavní viditelné prvky opevnění: jižní, východní a západní bránu, zoroastrickou svatyni a mohutnou 20 metrů vysokou uměle navršenou "motte - citadelu". Vše vystavěné v období 8. - 9. století po Kristu. Jednotlivé nálezy naznačují využívání polohy hradiště již od 4. tisíciletí před Kristem a potom také v době bronzové a železné a v období existence Římského impéria.

Na nesporně nejbohatší doklady raně středověkého osídlení zřejmě navazovaly některé polohy mimo hlavní plochu hradiště, osídlené ve vrcholném středověku. Celá plocha hradiště je pastvinou s bohatou luční květenou, která se zdá oproti našim loukám dvoj až trojnásobného vzrůstu. Jsou tady úžasně vonící byliny od ambrosie přes šalvěj, tymián, mateřídoušku až po konopí. Ve výhni odpoledního slunce jsme se osvěžovali z velkých džbánů směsí ayranu a místní sirné minerálky (nazran), náramně osvěživé s bohatou hustou mléčnou pěnou navrch.



Do červena ožehnutí kavkazským sluncem jsme se vrátili do města a vyrazili na uvítací hostinu, kterou pro nás v restauraci and řekou uspořádal Osman Batčajev. Jedli jsme nejprve jehněčí vývar s kysanou smetanou, pak chléb plněný sýrem a špenátem a nakonec šašlik s brambory pečenými na špízu a prokládanými škvarky ze speciálních jehněčích kýt. Byli jsme ujištěni, že je vědecky prokázáno, že zdejší ovce mají maso zaručeně bez cholesterolu a dodávají se přímo do Kremlu. Pilo se, nám už známé, karačajevské pivo (nefiltrované, obsah alkoholu 4%).

30. 7. 2014

Ráno jsme s Františkem Gabrielem a dvěma doktorandy ("Klony"), kterým se nechtělo vstávat, vyrazili s Azamatem gazikem vzhůru na Chumaru. Tam jsme se pustili do práce, Kloni měli za úkol pořídit fotogrammetrickou dokumentaci zdiva odkrytých bran a my jsme se vydali do údolí Inau, těsně sousedící na severu s hradištěm. Věděli jsme, že zde kopají Moskviči (archeologové z moskevského muzea a studenti z Institutu historiji). Právě na zápaní části ostrohu ve svahu odkryli na sucho kladenou zeď původně zpevňující zemědělskou terasu a dvě hrobky. Hrobky jsou pravděpodobně ze starší doby železné, ze 7. století před Kristem. Jedna hrobka byla vysekaná jako podzemní dutina do skály a neobsahovala žádné nálezy. Druhá se na povrchu jevila pozvednutými tesanými pískovcovými plotnami, které indikovaly na povrchu půdorys hrobu. Hrobová jáma o délce pře dva metry měla jílovité dno erodované skály a velmi souměrně opracované kamenné plotny vytvářející stěny kamenné skříňky. Bohužel ani v této hrobce nebyly, kromě drobných fragmentů kostry, zachyceny žádné nálezy, které by napomohly jednoznačně datovat celou pohřební památku.



S Františkem jsme na temeni ostrožny nalezli čtyři do skály tesané jámy, z nichž jedna hruškovitého řezu byla částečně nezaplněná a její hloubka dosahovala 2,3 metru. I podle keramiky, kterou jsme nalezli v blízkosti jam, se domníváme, že jde o vrcholně středověké zásobnice. Další pohřební památky, které jsme zde objevili, byly tři ve skalní stěně vytesané hrobky, které byly již dříve úplně vyprázdněny. Zaměřili jsme je a kresebně a fotograficky dokumentovali. Výhodou tady je, že jakoukoliv archeologickou práci tady uděláme, je to ve většině případů první dokumentace vůbec. Na místě jsme se také seznámili s Umarem, čerkeským obecním pasákem koz, který pase pro celou vesnici. Ujišťoval nás zasvěceně, že nikdo neví, zda tyto památky jsou karačajevské a že Čerkesové hráli důležitou roli v tomto regionu, jako nositelé zemědělství a kultury. Také se nás ptal, zda víme o genocidě, kterou na nich Rusové spáchali.

Večer byl příjemný, jako zatím každý den po šesté sprchlo, byla duha a krásný západ slunce. Teta archeologa Umara nám tady s děvečkami z KČGU výtečně vařily, pánové se většinou jen poflakovali. Kloni se rozhodli nečekat na Azamata a vyrazili pěšky dolů, cestou je prý nabral a odvezl je na kolej. Pozoruhodné je, s jakým odporem přistupují moskevští Rusové ke Karačajevcům. Přesto, že je tu velmi pěkně rekonstruovaná základna s palandami a pohodlnými matracemi, Rusové spí ve stanech asi 200 metrů odtud, u kravína, s nikým se nebaví a jednou denně přijdou na večeři. Jinak s Kavkazany nechtějí mít nic společného. S námi se celkem srdečně bavili, ale posedět s námi nepřišli.

31. 7. 2014

Spali jsme jak v bavlnce, z našeho včerejšího treku nás bolely nohy, Karačajevci nekopali a Moskalové (archeologové z Moskvy) končili výkopy a balili. Zpracovávali jsem své včerejší výsledky. Umarova teta si nás oblíbila a podstrojuje nám. Řekla, nejdřív dám oběd Moskalůma a vy se pak najíte s námi lepšího a opravdu, polévka byla stejná, ale Rusové dostali brambory se sýrem a my s Karačajevci jedli krásně nazdobenou bramborovou kaši a jehněčím na smetaně. Pak jsme se už také chytalitaké na odvoz do Karačajeva, kde se máme účastnit večírku u rektora s předáním dárků atd. Také studenti balí, po obědě už uzavřeli kuchyň, děvčata si sundala šátky a umyly a rozčesaly si vlasy, které jsme dosud neviděli, všichni se převlékli a čekají na odvoz.

Náš odvoz přijel až v 9 hodin se soumrakem. Schůzka s rektorem se posunula, ale rektor nám poslal 20 litrů piva ať se napijeme na jeho zdraví. Je to molodec.

Karačajevsko-Čerkesská republika vznikla za Gorbačova, po protestech a žádostech o autonomii. Tu Karačajevci ztratili v roce 1828, když byli poraženi carským vojskem. Žije tu asi 400tisíc Karačajevců, 200 tisíc Rusů a 45 tisíc Čerkesů, plus nějací další Kavkazané a Ukrajinci. V místní dumě to tím pádem není snadné, protože Karačajevci a Čerkesové se jen zřídka shodnou a pokud ano, vše vetují Rusové. Bohužel tento systém také vede k tomu, že ve školách se učí jen rusky.

První ruská škola byla založena roku 1895 předtím byly jen muslimské medresy, kde se učil Korán arabsky. Karačajevsky (staroturečtina) se mluví běžně doma i na ulicích, ale třeba na univerzitě je to nepřípustné. Existují jedny noviny v Karačajevštině, ty ale skomírají za nezájmu mladých. Mládež je stále více ruská. Karačajevci by potřebovali národní obrození, jinak po nich bude za pár desetiletí veta.

Odjíždíme zase do hor na hradiště, budeme kopat jednu z nám i objevených zásobnic. Jsme zvědaví, jak je skutečně stará.

1. 8. 2014
Dnes jsme se vrátili z kopců a budeme v údolí světit neděli. Takže zítra napíšu co a jak na hradišti a jaké jsou další plány naší expedice. Dnes jen krátce s obrázkem, lezli jsme po kopcích v okolí hradiště a mapovali raně středověké mohyly (mohou být ale i starší). Při tom jsme se dostali do údolí, odkud je vidět Elbrus a to byl jak říkají Rusové skutečně Tichyj užas! Kompletně sněhobílé štíty obrovské majestatní hory zářili nad temnějšími lesy a jasně zelený i loukami. Nádhera o kterou se chci s vámi podělit.



3. 8. 2014
Krásnou neděli přeji z Karačajevska, dnes máme volný den, dlouho jsme spali a teď po obědě se chystáme na krátký výlet do Dombaje. Je to zimní rekreační středisko v horách, kam se sjíždí hodně Moskvičů i Pitěrců (z Petrohradu). Teď tam je ale i 370 ruských uprchlíků z východní Ukrajiny. Je o ně prý dobře postaráno, ale status uprchlíka získají jen etničtí Rusové, Čerkesové si stěžovali, že i oni jsou ohroženi válkou a přišli o dům, ale jim zde přístřeší nikdo neposkytne. Je to stále jako za Stalina.

Moskevští archeologové už se rozjeli domů. Z hradiště vše odvezli a zůstávají poslední, mladá doktorka Ania a její kolegyně, které Polka Anita ubytovala u nás na ubytovně. Zítra vyráží autem na 2000 km cestu do Moskvy.

Nás zítra čeká cesta do Čekesska do muzea probírat se staršími nálezy z Chumary a okolí.







4. 8. 2014
Včerejší výlet do Dombaje byl náročný, ale určitě stál za to. Cesta z Karačajevska trvala hodinu, jeli jsme autobusem-mikrobusem, tedy tzv. maršrutkou. V šíleném vedru nás, v mikrobusu velikosti Ford Transit, jelo 17 plus řidič. Jízdenka stála 100 rublů. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že poslední spoj zpět jede za hodinu. Cestu lanovkou na vrcholy jsme tedy zavrhli a prošli si hlavní ulici tohoto kavkazského Špindlerova Mlýna. Bylo to rázem jako bychom odjeli z Kavkazu a přejeli do Moskvy či Petrohradu. Bohatým Rusům je zde vše přizpůsobeno, exkurze, hotely, restaurace a hlavně ceny, takže spíše než Špindl asi Karlovy Vary.



Pohled na neuvěřitelně hrotité horské štíty to ale nemůže zkazit. Z ledovce vytéká vodopád, který napájí řeku Teberdu, která pak pokračuje do Karačajevska, kde se stéká s Kubání, která pak pokračuje přes Stavropolský a Krasnodarský kraj až daleko do Azovského moře. I pod zasněženými štíty Kavkazu se ale stavějí nové mešity. Po návratu do Karačajevska jsme se sesedli s pivem, sokem a ayranem sesedli na lavičkách před naší kolejí a hovořili jsme.




Naše párty ale nekončila. Zaměřili se na nás kavkazští obyvatelé nejvyššího patra koleje, provolávali sláva Čechii a začali nám pouštět (nejspíš z YouTube) české a slovenské písničky. Do jedenácté jsme pak přizvukovali této improvizované produkci, pak jsme se přesunuli dovnitř a pokračovali ve zpěvu našich dávných studentských písní. Nakonec jsme koktejl ayran+nazran (minerální pramen) doplnili ještě o vodku a vytvořili tak mocný nápoj pro silné povahy.



4. 8. 2014
Dnes jsme podnikli pracovní cestu do Čerkeska. Je to hlavní město republiky, je větší než Karačajevsk, ale podstatně méně příjemný. Teplota bývá až o 10 stupňů vyšší, než v podhůří Kavkazu. Čerkesk se totiž nachází v, jen mírně zvlněné, krajině přecházející ve step. Celé město je tak trochu zaprášené s menším množstvím zeleně a bez krásné horské kulisy, kterou má Karačajevsk. Navštívili jsme muzeum a muzejní depozitář. Muzejníci byli tento rok velmi vstřícní a ukázali nám mimo jiné i unikátní hedvábné textilie z 8. až 10. století, které se dochovaly v hrobech a v troskách byzantských kostelů. Je úžasné, jak se ve skalních hrobkách dochovaly tak překrásně zdobné textilie, včetně jakýchsi velkých lněných podvlíkaček.



Nálezy souvisí s Hedvábnou stezkou vedoucí z Číny až k nám do Prahy a Plzně. Vše jsme fotograficky dokumentovali. Na dvoře muzea, jehož budova byla vystavěna přesně před 100 lety, jsou umístěny tak zvané kamenné baby, stojící kameny s lidskými rysy, převážně související s aktivitou nomádských Skytů po polovině 1. tisíciletí před Kristem, ale také Osmanský milník s arabskými citáty z Koránu. Muzeum se po krátké přehlídce archeologických a etnografických památek věnuje historii druhé světové války 1942-45 a padlým hrdinům v Afghánské válce 1979-89.

Stalin se v roce 1943 rozhodl potrestat Karačajevce a také sousední Balkarijce deportací do Kazachstánu. Tyto národy Stalin jako Gruzín historicky nenáviděl, jako kavkazské konkurenty a soupeře. Byli to ti, kteří přecházeli hory a kradli jim koně a ženy a tak se rozhodl skoncovat s nimi jednou pro vždy. V letech 1943 a 1944 Rusové deportovali 39407 Balkarijců, 71869 Karačajevců, 412548 Čečenců, 96327 Ingušů a 104146 Kalmyků. Celá jedna čtvrtina přesídlení nepřežila. Vždy bylo důvodem podezření z kolaborace s nacisty. Karačajevci se ale mohou pochlubit desítkami nositelů válečných řádů za chrabrost. Když se tito hrdinové v roce 1945 vraceli domů, nacházeli své vesnice buď srovnané se zemí, nebo osídlené Rusy a Gruzíny. Mnoho veteránů bylo navíc po návratu zavražděno a ztraceno. Přesunutí byli většinou ženy, děti, starci a invalidé. Karačajevci se postupně začali vracet až v době Chruščovovy éry po Stalinově. Šokující systematičnost této genocidy je vidět i ve sbírkách muzea v Čekresku. Karačajevské památky byly přesunuty do muzeí v Gruzii, Karasnodaru atd., aby po nenáviděném etniku nezbylo vůbec nic. V dnešním muzeu jsou pak uloženy jen přírůstky od 60. let.



Je opravdu těžké Rusům odpustit a neměli bychom to nikdy zapomenout. Navštívili jsme také právě stavěnou velkou čerkeskou mešitu. Stavby mešit kromě místní vlády sponzoruje také Saudská Arábie. Ta zde má také své zájmy, tedy posílení islámu. Zdálo by se že to nemůže mít pod ruskou kontrolou moc vliv, ale třeba imám v Karačajevsku káže, že to sice pochopitelně není v Koránu napsáno, ale Alláh si nepřeje aby ženy řídily automobily a pokud to jen trochu jde měli by to muži svým ženám zakázat. To je jasný saudský vliv. Mladíci také odcházejí na studia Koránu do Arábie a vrací se radikalizování. Bomby ale v Karačajevsku zatím nebouchají. Poučení jak zacházet s nástražnými systémy a bojovat proti terorizmu jsou na všech veřejných místech. Východně v Balkarii, Dagestánu, Ingušetii a Čečně je vše už docela výbušné.



Všichni praktikující muslimové jsou zde pod dohledem státní policie. Odposlech mobilů jsou na denním pořádku. Ruská Federace opravdu není dobrým místem pro svobodný život.