5. 8. 2014

Dnes dopoledne odjela část expedice pokračovat v zaměření nově objevených památek na hradišti Chumara. Já, František Gabriel, Pavel Vařeka se Zdenkou a Petr Charvát jsme usedli ke studiu v místní univerzitní knihovně. Archeologie je tam pomálu a co se týče Kavkazu ještě méně, ale našli jsme několik zajímavých národopisných pramenů včetně knihy s krátkým názvem: „Tак это было“ ve které jsou vypsány strasti deportace a návratu Karačajevců.

Pak nás kolega Rustam (vedoucí katedry historie) naložil do Lady a vyrazili jsme na dlouhý výlet do Arkizu, který je archeologickou rezervací na západě země. V údolí řeky Balšoj Zelenčuk se nejprve proti proudu vystoupá na táhlou náhorní plošinu, až se po čase údolí opět sevře a hory v jeho okolí začínají růst. Krajina je ale značně odlišná od toho co známe z údolí Kubáně a Teberdy. Cítili jsme se jako v Nízkých Tatrách.

Projeli jsme kolem obřího zařízení na (od)poslech signálů z vesmíru a dostali jsme se k rezervaci Nižnyj Archiz, která je přístupná jen na povolení, protože její součástí je akademické astronomické pracoviště a kdo ví co ještě… Za závoru nás pustili, projeli jsme kolem ubohého uvázaného orla (na rozdíl od všudypřítomných vycpaných medvědů, živého) a už jsme byli na hradišti. Z opevnění mnoho nevidno, jde totiž spíše o jakýsi městský útvar s větším množstvím kostelů z 10. a 11. století, z nichž jsou tři stále stojící a jeden provozovaný jako pravoslavný chrám.



Kostely jsme postupně fotograficky dokumentovali a prozkoumali i základy neznámé kamenné kruhové stavbu s věží původně zřejmě s točitým schodištěm (mešita s minaretem???), kterou ruští archeologové označili za astronomický kalendář, ale tato interpretace je velmi nepravděpodobná. Je to pozoruhodná obrovská aglomerace, kterou jsme nestačili ani prochodit. Je tu i dlážděná cesta z 11. století, po které dnes jezdí Volhy. Z místních pověstí nás zaujal současný „kult plodnosti“ kolem staroturecké baby – stojícího kamene falického tvaru s obličejem, který chodí ženy osahávat, aby otěhotněly. Také jsem ho objal, tak nevím…?



Další pověst je o dvou sourozencích z deportované rodiny, kteří o svém příbuzenství nevěděli, po návratu se vzali, ubytovali se v bývalém kostele, rodily se jim postižené děti, které umíraly, až z toho zešíleli. Tak praví legenda.

Pokračovali jsme pak na horní Arkiz, kde je stejnojmenný pramen a dále pak do rekreačního střediska Romatik, který si nechal vystavět místní prezident. Dojeli jsme až na konec asfaltové silnice, která končí několik kilometrů od hranice s Abcházií, která je dnes separatistickou součástí Ruské Federace a která bývala částí Gruzie. Pokud bychom dostali abcházské razítko do pasu, prý bychom nemohli pět let vstoupit (s tímto pasem) do Gruzie. Ach ty vztahy.

Na cestě zpět jsme se ještě stavili na vynikající horský šašlik.



6. 8. 2014

Dnes jsme se z práce vrátili až v devět, tak na dlouhé psaní v Suchi baru není moc času, za hodinu zavírají.

Ráno jsme se rozdělili na dvě skupiny, Petr Charvát a kolegové z oddělení Předního východu zůstali v knihovně a na univerzitě, zbytek expedice se vydal společně na etnoarcheologický průzkum kavkazských vesnic. Jeli jsme údolím na východ proti proudu Kubáně až téměř k hranicím Balkárie. Údolí tvořily nejprve břidlice střídající pískovce u Teberdy a pak nastoupil žulový masiv. Byli jsme necelých 20 Km od Elbrusu, ale neviděli ho, celý den střídavě pršelo a kopce lemující údolí se halily do hustých mračen.

Průzkum jsme zahájili ve vesnici (Karačajevsky aulu) Churzuk, která je nejméně z poloviny vylidněná. Jde o následky deportací ve 40. letech minulého století, ale lidé vymírají a odcházejí i dnes. Kolegové zde už dokumentovali celou řadu vesnických stavení z 18. až 20. století. Zajímavé je, že na rozdíl od ostatních Kavkazanů stavějí Karačajevci své domy na dřevěných základech z kulatin. Celková konstrukce stavení je srubová s přesahem, pletená, omítnutá mazanicí a natřená. Na střeše je až metr silná vrstva hlíny s uhlíky porostlá drnem. Shora tedy vypadají trochu jako hobbití domečky. Stavby po polovině 19. století už nesou vliv ruské vesnické architektury a mívají na karačajevském základu nastavěné patro s verandou, jsou už obloženy masivními prkny s nově zavedených vodních pil a natřené na světle modro. Kdyby byla vesnice v plném zasídlení, asi by byla i pitoreskně krásná, ale tak jak je dnes, plná zřícenin působí spíše depresivně.



K Elbrusu se dál údolím dojít nedá, je tam ruská vojenská základna, která stráží možný přístup z Gruzie a tak lze projít jen se zakoupeným povolením z dalekého Čerkesku, nebo vše objet a přijet od Kyslovodsku, kam směřují všechny turistické přístupové trasy. Dál jsme se posunuli do aulu Učkulan, kde jsme na svahu navštívíli úplně zaniklou vesnici, do které se po deportaci už nikdo nevrátil. Je to smutný pocit, když jsme vesnici mapovali a kreslili půdorysy domů a přilehlých teras s polnostmi, nemohli jsme se zbavit úzkosti ze stop nedávno zde žijících obyvatel, kteří se už nikdy nevrátí. Malý sad se šesti švestkami přiléhá k dvoru se spadlým chlévem a obytné stavení ještě stojí, ale přežívají v něm jen krávy a do výšky jednoho metru je naplněno hnojem. Opodál jsou jabloně a hrušky, z domů lidí, kteří je zde vysadili, už zbyly jen (pro Karačajevce netypické) kamenné podezdívky.

Úplně nahoře svahu je stále vydatný pramen, který obec zásoboval vodou a o kousek níže je malý islámský hřbitov s prostými kamennými hroby se stojícími nízkými kameny na kratších stranách. Některé hroby byly označeny štíhlými asi 1,5 metru vysokými stélami s nápisy v arabštině (kolegové arabisté už tu byli minulý týden, četli a zaznamenali). Muži mají na náhrobku zkříženou dýku (kinžál) a revolver, zbraně zdůrazňující jejich status bojovníků víry. Další náhrobní kámen měl na sobě hřebínek, modlitební korálky, nůžky a obřadní nádobu. Tyto artefakty znázorňují oddanost víře. Vše vytesáno v jemném pískovci a původně polychromně (v barvách) vyvedeno.



Sem za námi dorazil kolega Sultan (historik-arabista). Přivezl červený vodní a žlutý meloun. U řeky jsme je s chutí snědli a vyrazili s ním nejprve navštívit učkulanskou starou školu, dnes muzeu karačajevské kultury. Uvítal nás tu charizmatický bývalý ředitel školy, dnes ředitel muzea, který letos oslavil 85. narozeniny. Z deportace do Kazachstánu se vrátil a zbytek života zasvětil výuce a obnově kulturní identity Karačajevců.



Poslední zastávka byla na předislámském pohřebišti (vrcholný středověk), protože islám zde na záp. Kavkazu nastupuje až poměrně pozdě v 17. A 18. století. Kromě hrobů postavených z velkých žulových říčních valounů nás zaujaly střelecké okopy (palposty) ruské armády z doby první čečenské války v 90. letech, kdy zde strážili průchod údolím před jednotkami ustupujícího Šamila Basajeva, který se nakonec stejně přes Archiz dostal do Abcházie (oprava: to s ŠB a odchodem do Abcházie je pravda, ale zdejším údolím procházel Ruslan Baljajev a jeho ozbrojenci). Tyto stopy nedávné války tak nezměnitelně pozměnili staletí staré pohřebiště.

Nakonec jsme byli pozváni na nečekaný čaj o čtyřech chodech k Sultanovi.