7. 8. 2014

Dnešek byl zcela výjimečný den. Už druhý den pršelo a po ránu nebyly, pro nízkou oblačnost, z Leninovy ulice vidět ani okolní kopce. Rozdělili jsme se na tři skupiny, první odjela do Churzuku dokumentovat řítící se roubené domy, druhá skenovala etnografickou literaturu v univerzitní knihovně. Já a František Gabriel jsme společně s Umarem Kočkarovem nasedli do staré Lady a vyrazili proti proudu Teberdy, asi 50 km jižně od města, kde jsme měli prověřit nějakou archeologickou lokalitu narušenou stavbou lesní cesty. Nevěděli jsme přesně, o co jde. Déšť ustal a oblačnost se začala trhat. Řeka Teberda, která bývá, na rozdíl od Kubáně, tyrkysově modrá, byla šedohnědá plná bahna po dešti a vypadala celkem hrozivě, jako při povodni.

Na místě jsme se sešli s Alimuratem Bajčorovem a jeho dvanáctiletým synem. Tento pán zde v roce 2011 prý cosi objevil a od té doby se snažil upoutat něčí pozornost. Řekl nám, že našel lávu, ve které byla kost. Na to jsme reagovali, že pokud je to tak, pak to není nález pro archeology ale spíše paleontology a celé se nám to zdálo divné. Pán naskočil do Lady a zajel domů pro nálezy. Když je pak vybalil z krabičky, ukázalo se, že láva je ve skutečnosti struska a také zlomek nějaké přepálené, snad technické keramiky s okrajem. Bylo rozhodnuto, musíme se vyšplhat až k místu objevu. Karačajevci vyjeli Ladami až kam to cesta dovolila. Pak jsem šplhali pěšky. Ze 1400 metrů jsme se doslova vyškrábali do 2200 metrů. To byl velmi těžký úkol zvláště pro Františka Gabriela, kterému nestačil dech. Nejprve jsme mysleli, že raději zůstane pod kopcem, ale on velmi odhodlaně stoupal až se za námi po půl hodině také vyškrábal. Molodec!



Mezitím jsme očistili v zářezu této protipožární cesty první dvě jámy plné strusky popela a dřevěného uhlí. Zjistili jsme, že takových jam je zde narušeno nejméně pět. První dvě jsme s Františkem nakreslili a vyfotografovali, pak jsme odebrali vzorky na radiokarbonové datování dřevěného uhlí a jedné kosti, abychom se dopátrali stáří této pyrotechnologické výroby (domníváme se, že by to mohl být raný středověk, nebo i starší) a odebrali jsme vzorky strusek na metalografickou analýzu, abychom odlišili, zda jde o pozůstatky metalurgie mědi nebo železa. To se totiž na struskách jen podle pohledu nedá poznat. Spektrální analýza nám tuto otázku pomůže vyřešit. Domnívám se, že jde spíše o metalurgii mědi, ale uvidíme. Každopádně je tento nález, na svazích Uročise Kergolan, jednoznačně nejstarším dokladem metalurgie v této části Kavkazu, zdůrazňuji: ve výšce 2200 m. n. m.!


Pak jsme se vrátili do Karačajevska a na univerzitě to kolegům popisovali, stala se z toho picí hostina v pracovně rektora, plná stále se opakujících projevů.
Do postele jsme se dostali až kolem půl třetí, navíc neteče už týden teplá voda..

8. 8. 2014

Expedice už se nám chýlí ke konci. Pátek byl zasvěcen výpravě do Churzuku, kde byla jednak dokončena část dokumentace a hlavně bylo naplánováno "povinné" natáčení s místní televizí. Zážitek natolik bizarní, že Vám o něm napíšu až z domova.

Večer pak přišla dlouho plánovaná zabíjačka dvou karačajevských oveček, na kterou nás rektor s prorektorem Osmanem Mohamedovičem Batčajevem pozvali do rekreačního zařízení univerzity v Teberdě.


Maso bylo na tři způsoby - grilované (šašlik) pečené a vařené. Pilo se pivo, vodka, pravověrní minerálku a grušu (hruškovou limonádu á-la Bonpari). Zaujal nás úzkostlivě dodržovaný řád karačajevského hodování. Hostinu řídí Tamada, nejstarší muž, který přiděluje slovo, vyzývá k přípitkům a dává povolení odejít od stolu. Tím byl včera Petr Charvát a zhostil se úkolu znamenitě a velmi kultivovaně. Museli jsme přednést přípitky na naše přátelství a spolupráci a zhostili jsme se toho dobře, nebanálně a hlavně v ruštině. Při každém přípitku se samozřejmě doplňuje vodka. Vypilo se jí 5 litrů. Pravidla existují také v porcování a rozdělování pečeně. Nejváženější muž mají dostat lopatku a mohou jiným váženým nabídnout. Pak všichni uchopí svůj kus masa a provedou jakousi oběť a díkůvzdání. Po konzumaci tak velkého množství masa přichází bujón, velmi chutný vývar s česnekem a koprem, mastný, ale horký a ten pomůže vše v zažívání usadit.


Vzájemně jsme si rozdali dárky, každý z nás dostal publikace, v medu naložené borové šištička a domácí ručně pletené ponožky z místních oveček.


V jednu hodinu v noci jsme byli propuštěni a odjeli jsme zpět na ubytovnu.

9. 8. 2014

Nastal poslední den expedice, který byl plánován jako den odpočinku, nákupů a balení. Ráno nás univerzitní Gazela vezla do Dombaje, cestou jsme ale stavěli v rekreačním středisku z předchozí noci a dali si další dávku jehněčího zbylého ze včerejška. Když jsme dorazili do Dombaje pršelo a vše bylo v mracích. Osman nás vzal jako oficiální hosty bezplatně na švýcarskou lanovku, která nás vyvezla do 2270 metrů. Dál to ale nejelo, tedy z přestupní stanice už dál nejela otevřená šestisedačka.


Dali jsem si svařené víno a sledovali, jak mraky plují kolem vysokých štítů.

Po návratu jsme si už mysleli, že je náš program vyčerpán, ale v půl deváté večer přijel Sultan a ptal se zda bychom chtěli vidět nějaké nálezy místních amatérů. Souhlasili jsme. Vyrazili jsme na cestu a ta byla opravdu dlouhá. Jeli jsme přes Kavkaz až ke Kyslovodsku, kde je tzv. Malá Karačaj a krajina se otvírá k východu. Nic moc jsme neviděli, jen pár šakalů přebíhajících cestu, ale v neděli jsme si celou cestu zopakovali, při přesunu na letiště ve městě Mineralnyje Vody, kde teď sedím a píšu.




10. 8. 2014

Zdravím vespolek z letiště Šeremetěvo v Moskvě. Jak jsem slíbil, zmíním se o pátečním televizním natáčení s naší expedicí. Dvě redaktorky a kameraman z místní televize byli provázeni místním "federálním" podplukovníkem, původem z Churzuku a ještě jedním tajemným pánem v zeleném uniformoidním kompletu, s čapkou se štítkem a černými brýlemi. Nevíme o koho šlo, ale říkejme mu třeba "režisér". Trvali na tom, aby byla přítomna celá expedice. Já a František Gabriel jsme odešli do našeho Suchi baru, který jsme přejmenovali na Češi bar a já jsem psal deník do blogu. Najednou přišel místní kolega a velmi vážně nám říkal že musíme hned jet. Venku už čekal pan režisér v Ladě, ve které už měl Václava T. Nebylo vůbec diskuse, zda pojedeme, či ne. Jeli jsme.


Natáčení jsme se přímo nechtěli účastnit a posedávali jsme stranou na louce. Pak najednou zastavily na silnici dvě Lady, jedna táhla druhou na laně. Přišli k nám dva ozbrojení pánové, jeden, velmi mladý, nám předložil služební průkaz a říkal, že se nás potřebují na něco zeptat a abychom s nimi jeli. Když jsme odmítali, říkali, že o nic nejde, že tam mají takové kanceláře a že tam nejsou ani cely. Také říkali, že je to jejich práce. Chtěli nás legitimovat, což se podařilo jen z části, můj pas byl na ubytovně. Řekli jsme jim, že s nimi mluvit nebudeme, ať mluví s místními, kteří natáčejí. Oni promluvili s podplukovníkem a odjeli. Zelený mužík, režisér z povzdálí fotografoval a občas vydal nějaký pokyn.



Když jsme se vrátili do Karačajevska, byli jsme rádi, že máme "natáčení" za sebou.

Možná jsme slyšeli trávu růst a teď přeháníme, ale bylo to celkově nepříjemné a jsem rád, že už jedeme domů.

Tím, s přáním všeho nejlepšího, končí vyprávění z divokého Kavkazu.