V sobotu se se mnou kolega Paris vypravil do historického centra Mexico City. Nejprve mne zavedl do nejstarší nemocnice v Mexiku, kterou zde založil dobyvatel Hernán Cortéz v roce 1524, krátce po příchodu Španělů do země. Celá renesanční stavba Hospital de Jésus je dnes obestavěna moderním proskleným křídlem nemocnice, takže chodec o jejím historickém původu vůbec neví.

Jsem Paridovi vděčný, že mne sem zavedl. Kromě původní renesanční výzdoby a glazovaných dlaždic Azulejos je tu také dlouhý nástěnný výjev zobrazující, jak Aztékové komunikovali se smrtí, jak zacházeli s nemocnými, jak léčili a pak jak čelili příchodu španělských dobyvatelů. Je tu setkání vládce Moctezumy s Cortézem a nakonec také nerovné prolínání obou kultur, které vedlo k vzniku nového mexického národa. Kostel, který patřil k nemocnici a dnes již zmizelému konventu, má zvláštně umístěný renesanční boční portál, který sem byl přemístěn z jiné, zrušené stavby. Jeden z výkladů zvažuje, že může jít o původní portál druhé stavební fáze katedrály (první byla dřevěná pionýrská "nouzovka"), která předcházela její dnešní barokní podobě. Je to ale jen teorie.

Celé centrum Mexico City je postaveno na umělém ostrově vytvořeném zpevňovanými navážkami a tak je zde velmi nestabilní podloží. Třeba prezidentský palác musel být rozřezán na segmenty, aby nedošlo k jeho rozlomení a zřícení. Střední část budovy totiž stojí na místech původní aztécké hradby a má tedy pevnější podloží a méně se propadá, zatímco další části budovy jsou už o několik desítek centimetrů níže. Všechny historické budovy ve městě jsou buď zvlněné, nakloněné, nebo přímo ponořené pod okolní terén. Jako třeba barokní kostel La Santísima, do kterého se z ulice vstupovalo po schodech dolů. Kostel se za staletí ponořil téměř o 3 metry a teprve v roce 1980 byl "vyproštěn" snížením úrovně okolní ulice, takže se dnes k jeho zapuštěnému náměstíčku sestupuje po schodištích.

Vzhledem k založení města na jezerních sedimentech zde byla vždy nouze o stavební kámen, ten byl už v předkoloniální době dovážen od blízkých vulkánů. V době stavby katedrály byly ale v jejím bezprostředním sousedství k dispozici bohaté zdroje stavebního kamene z původní hlavní aztécké svatyně Templo Mayor a z Moctezumova paláce, na místě dnešního prezidentského paláce. Zde byl také nalezen slavný obří aztécký kalendář.

Stavba Templo Mayor dosahovala původně výšky 45 metrů, zatímco dnešní katedrála má 60 metrů, ta ale nebyla postavena na místě hlavního aztéckého chrámu tehdejšího města Tenotchitlanu, protože zde byl právě onen lom druhotného stavebního materiálu. Templo Mayor má sedm stavebních fází, které se stihly od jeho založení v roce 1325 do roku 1519, kdy vítězný Hernán Cortéz rozhodl o jeho zničení. Každá stavební fáze byla vždy zakonzervována navážkou a překryta další fází. Stavba je přirovnávána ke slupkám cibule a zachování stavebních fází svědčí o vývoji aztécké architektury a volbě rozličných stavebních materiálů. Na temeni chrámu byly vždy dvě svatyně. Jedna boha vody a deště Tlaloca a boha války a zemědělství Huitzilopochtli. Tato dualita provázela nejen celý chrám ale i symboliku aztécké mytologie. Vedle chrámu byl palác orlích válečníků, kde docházelo ve velkém ke krvavým obětem, z nich zřejmě většina byly autooběti bojovníků, kteří zde obřadně krváceli a obětovali pulque, fermentovaný nápoj z agáve. To vše nedávno potvrdil geochemický průzkum vrty, které i označily "epicentrum" této aktivity.

Sbírky Museo de Templo Mayor jsou obrovské, obsahují reliéfy a prvky monumentální architektury, votivní obětiny s ozdobnými dýkami, těly zvířat a ozdobenými lidskými lebkami. Jsou tu také nesčetné sochy bohů a bojovníků.

Na závěr dne jsme procházeli ulicemi starého města až k secesnímu paláci krásných umění (Palacio de Belles Artes), který je postaven s některými prvky předkoloniální architektury a mytologie. Nakonec jsme ochutnávali Mezcal, kořalku z agáve.

V neděli jsme se s Paridem vypravili na cestu do Veracruz - Xalapy. Nebyl jsem bohužel dobrým spolujezdcem, neb mne stihla "Moctezumova pomsta", jednodenní střevní choroba, takže jsem větší část cesty prospal. Už večer bylo lépe a tak mohu i nadále pokračovat v komplexním vnímání a ochutnávání Mexika.

Ve státě Veracruz bydlíme nedaleko Xalapy, kde přednáším. Jsme s Paridem u jeho spolužáků, antropologů Emília a Thálie. Mají překrásného dvouletého chlapečka Íjú, bydlí v malé vesničce v deštném lese, asi 6 km od Xalapy. Dům mají vystavěný ekologicky z bambusu a nepálených cihel. Mají vlastní biočističku odpadní vody. On je aktivista a bojuje proti těžbě břidlicového plynu. Jejich spolužačku před necelým měsícem, po mnoha výhrůžkách zavraždila policie. Byla feministka a její aktivismus nebyl vládě po vůli. Nedávno dokonce odjela do Mexico City, aby nebyla tolik na očích, ale tam se jí to stalo. Tady za ni drží celá universita tryznu a provádí sbírku pro její rodinu. Mám pocit, že se ten strach přenáší i na naše domácí a že už se ani doma necítí bezpečně. Ač jsme doma s lecčím nespokojeni, je u nás stále ještě nějaká demokracie a aktivisté se zatím nevraždí.

V pondělí 31. 8. jsem měl opět přednášku o objevech Českého egyptologického ústavu v Abusíru a Súdánu. Přišlo ještě více studentů než v Mexico City a měli trpělivost i otázky. Odpoledne po přednášce jsme s Paridem vyrazili do Xico na vodopády a na cestě zpět, v Coatepec, jsme už v dešti nakoupili velké množství místní výtečné kávy. Auto nám teď celé voní jako pražírna kávy.

V úterý 1. září jsme se vypravili do termálních lázní v Carrisal, kde jsme v sirném koupališti strávili příjemné chvíle. Létalo tam spoustu krásných motýlů, z nichž jsem pomocí googlu identifikoval černočerveného Parides Alopius, a oranžovočerného monarcha stěhovavého. Na odchodu z koupaliště nás "sbalily" dvě zachovalé šedesátnice, kterým jsme nabídli odvoz do nejbližší vesnice jménem Plan del Río. Dámy nás na oplátku pozvaly na oslavu jejich dnešního dne Panny Marie. Nejprve jsme byli pohoštěni a pak se šlo tančit do místního kulturáku. Tam nám naštěstí děvčata přebrali místní sedmdesátníci. Jednu dámu jsem ale nakonec po jejím dlouhém naléhání také provedl. Tančilo se tradičně, latinskoamericky, což moc neumím, ale vzhledem k tomu, že jsem byl nejmladší tanečník na parketu, dalo se to zvládnout.

Zítra a pozítří budu mít druhou a třetí přednášku, navíc zítra návštěvu antropologického muzea v Xalapě (s průvodcem, archeologem z univerzity) a nějaký rozhovor o ISIS a ničených památkách pro místní noviny.