Zdravím vás všechny doma,
teď už z egyptského Abusíru, kde jsem do 20. listopadu na expedici Českého egyptologického ústavu. Dříve než budu vyprávět o naší práci a životě tady v okolí Káhiry, chci dokončit slíbený příběh z mé mexické přednáškové cesty.

Tak tedy minulý čtvrtek 3. září jsem se studenty fakulty antropologie v Xalapě vyrazil na uvítací párty pro studenty prvních ročníků. Nejprve jsme se sešli v nedalekém baru/hospodě, kde mi kluci stále objednávali laciné sladké panáky s citronovou příchutí a pilo se pivo.

Pak jsme se přesunuli do tanečního klubu, kde ale nebylo k hnutí, takže se ani moc netančilo, jen se na sebe všichni mačkali a pili pivo ve velkém. Byl jsem zvědav, zda mají mexičtí studenti také nějaké pasovací/iniciační rituály. Nebylo toho mnoho, jen při vstupu do klubu byla každému návštěvníkovi z velké stříkací pistole do úst vstříknuta sladká alkoholická tekutina nedefinovatelné chuti, brrr. Všichni se ale náramně bavili a ještě po půlnoci, kdy mne přítel Paris přijel vysvobodit, byla zábava v plném proudu.

Zaujalo mne, kolik líbajících se chlapeckých párů jsem viděl. Tedy asi jenom tři, ale nevím, zda je to u nás také tak samozřejmé. Možná ano, jen o tom nevím. Je to ukázka ambivalentního vztahu Mexičanů k homosexualitě. Registrované partnerství je tady už několik let uzákoněno, ale většina úřadů v regionech takové svazky odmítá sezdávat. Takže je to asi jako s mexickou demokracií.

Podle vyprávění některých kolegů je Mexiko téměř ve válečném stavu. Narkomafie v některých oblastech krutě vládne a všudypřítomná po zuby ozbrojená policie a státní správa s gangstery bojuje jen naoko a nechává se jimi prorůstat. Stalo se už i to, že v rámci boje s „narkomafií“ byli postříleni nekonformní studenti, nebo protestující zástupci rolníků. Archeologové museli zrušit už celou řadu terénních projektů, protože jejich expedice byly okradeny, lidé byli uneseni a pak s výhrůžkami smrtí propuštěni. Jeden archeolog už takto přišel o život.

Vládám jednotlivých mexických států i vládě federální prý už ani moc nesejde na názorech vlastních občanů, vědí, že jsou nenáviděni, a stačí jim, že se jich lidé bojí. Více jim jde o mezinárodní pověst Mexika a tu chtějí politici udržet v intencích demokratické země s pluralitním politickým systémem. Příkladem může být studentská aktivistka Nadia Vera, která byla se svým kolegou novinářem Rubénem Espinosou a dalšími třemi děvčaty mučena a nakonec zavražděna v Mexico City, kam se z Xalapy přestěhovala v obavách z výhrůžek místní policie (viz http://www.newyorker.com/news/news-desk/who-killed-ruben-espinosa-and-nadia-vera). Vyšetřování zločinu bylo uzavřeno jako hromadná loupežná vražda spáchaná neznámým pachatelem. Není to zjevně jediný případ, ale mne se dotknul především proto, že to byla přítelkyně mého kolegy Parida a že, vzhledem k nedávnému datu spáchání zločinu, byla jejích portrétů plná fakulta v Xalapě.

16. září slaví Mexiko 205. výročí vyhlášení nezávislosti. Prezident a vláda svolala slavnostní shromáždění na Zocalo, náměstí před katedrálou a prezidentským palácem, na místo, kudy už od předkoloniálních dob kráčela historie. Zkušenosti mexických kolegů z posledních let ale jsou takové, že na tyto oficiální oslavy nikdo slušný nepřijde. To ale politikům nevadí, v minulých letech nabídli „zájemcům“ za účast 200 pesos, tacos/torta k jídlu a jednu limonádu. Celé náměstí pak většinou úspěšně naplnili.

Je pravda, že jsem se celou dobu v Mexiku pohyboval hlavně mezi intelektuály, takže tím může být můj pocit z místního politického klimatu ovlivněn, ale mám pocit, jako by občané byli připraveni na „revoluci“, ale mocní politici mají díky policejnímu státu vše pevně v rukou.

Na hlavním náměstí to před mým odjezdem vypadalo skoro jako v Káhiře. Armádní náklaďáky plné ozbrojených vojáků v neprůstřelných vestách a všude přítomné policejní pickupy s otevřenou korbou a policisty s těžkým kulometem na ocelové konstrukci. V sousední Guatemale se právě protestujícím podařilo svrhnout prezidenta a dostat ho za rozsáhlé korupční spiknutí do vězení. Na to jsou ale mocní v Mexiku lépe připraveni, takže se asi něco podobného nedá očekávat.

V pátek, po studentské párty, jsme s Paridem opustili Xalapu a vydali se na sever podél Atlantského pobřeží. Sjeli jsme poprvé z kopců do přímořské nížiny a začalo tropické vedro. Teploty kolem 40 ˚C a vysoká vlhkost. Cestou jsme navštívili výšinnou svatyni Totonaků Quiahuiztlan. Jsou zde chrámy a malá mauzolea s ostatky dětí obětovaných božstvu deště (kterému Aztékové říkali Tlaloc). Z tohoto posvátného místa také Totonakové poprvé zahlédli Cortézovy lodě, jak se v roce 1521 blíží k pobřeží. Co si asi o těch blížících se kolosech mysleli a tušili, jakou zkázu jim příchod nových lidí přinese? Kromě genocidy to byly hlavně plané neštovice, které hubily původní obyvatelstvo po tisících.

Dále jsme navštívili předkeramickou lokalitu (z 9. tisíciletí před Kristem), kterou Paris před pár lety v dunách u oceánu zkoumal. Kromě drobnotvarých úštěpů zde dodnes leží sekáče a další hrubé nástroje vyrobené z valounů, které sem za tím účelem byly přineseny. Spali jsme v hotelu v nedaleké vesnici. Pláže jsou tu úžasné, oceán teplý a mírný, ale je to oblast s jadernou elektrárnou a nikdo sem k moři nejezdí. Všechny státem zbudované únikové cesty směřují do hor. U oceánu se asi, v případě katastrofy, počítá s největším zamořením.

Pokračovali jsme pak přes koloniální městečko Papantla, kde potomci původních obyvatel (Nahuů, Huasteků a Otomiů) stále provádí rituál Danza de los Valadores, při kterém jsou čtyři krojovaní muži zavěšeni na stožáru hlavou dolů a jako na kolotoči se točí, rotací ovíjejí lana, až po 364 obratech dosáhnou země. Tento rituál je dnes možné vidět na různých historických místech Mexika, ale Papantla je místo jeho původu. Také jsme zde nakoupili vanilku, která se zde hojně pěstuje. Naše auto tak získalo ke kávovému i vanilkový odér.

Pak už nás čekala rezervace UNESCO Tajín. Překrásné místo se spoustou malých i velkých pyramid, včetně úžasně zachované výklenkové pyramidy a jedenácti hřišť peloty (rituální míčové hry, která končila obětí vítězného týmu).

Pak už jsme se vydali na cestu zpět do Mexico City. Zde mne v neděli ještě čekal kolega Gerardo z Museo de las Culturas, který je správcem zdejší egyptologické sbírky. Asi dvě třetiny exponátů jsou originály, zbytek odlitky slavných artefaktů. Originály jsou většinou ze stoleté zápůjčky Smithsonian Musea ve Washingtonu DC. Pozoruhodný byl zájem Mexičanů o expozici, bylo tam stále plno a tato dávná kultura z druhého konce světa je i zde populární.

Moje návštěva Mexika byla od počátku do konce doslova nabitá poznáváním, prací, zážitky a vjemy všeho druhu. Program byl skvělý a naplněný do poslední minuty.

Nezbývá mi, než velmi poděkovat Paridu Ferrandovi, za jeho přátelskou péči a organizaci mého pobytu. Snad to není naposled…