Zpráva o úmrtí akademického sochaře Olbrama Zoubka mi připomněla osobní vzpomínku na naše revoluční setkání v listopadu 1989.

Revoluce byla v plném proudu a já jsem, jako mnoho dalších studentů, trávil dny i noci okupační stávkou naší fakulty. „Masarykova“ budova Filozofické fakulty v Praze na mne, po prvním ročníku studia archeologie a historie, působila nepříjemným byrokratickým dojmem. Všude jako by byl cítit bolševický a konjunkturalistický zápach normalizačních soudruhů a studentů marxismu-leninismu. Fakulta měla příznačnou adresu Náměstí Krasnoarmějců 2. Můj vztah k hlavní budově fakulty se ale změnil, když jsme ji jako studenti ovládli a na samém počátku revoluce i znovudobyli, po té co nás z budovy, hanebnými intrikami, vymanipuloval poslední bolševický děkan Antonín Vaněk. Fakulta byla naše! Stala se jednou z mnoha bašt studentského hnutí za svobodu a demokracii. Na fakultě jsme vytvářeli letáky a plakáty, které jsme, při mnohdy napínavých výjezdech do továren a státních institucí, roznášeli s naší studentskou kampaní. Na fakultě jsme spali s časem budíčku přišpendleným na spacáku, aby nás služba včas vzbudila na hlídku. Na fakultě jsme se občerstvovali v pověstném Bufetu u Vaňků, tedy v posluchárně, kde se fasovala teplá jídla, která nám dováželi sympatizující číšníci a kuchaři z hotelu Intercontinental. Na fakultě jsme ve velké aule poslouchali naši, nezávislou hudbu a nadšeně poslouchali významné a statečné hosty jako byl Jan Urban. Fakultu jsme také chránili. Studentská ostraha u vchodu kontrolovala indexy a doklady vstupujících.

V té době byla jakákoliv tiskárna a PC pravým pokladem a můj kolega archeolog Martin Kuna takové vybavení, díky nadaci Charty 77, měl. Martin neváhal a od prvního dne revoluce nás zásoboval svými tiskovinami Prohlášení studentů k událostem 17. listopadu a dalších dokumentů, které jsme pak šířili dál. Když jsme se spolu, jako revolucionáři sešli, požádal mě Martin, zda bych mohl zprostředkovat kontakt mezi Olbramem Zoubkem a Stávkovým výborem fakulty. Domluvili jsme se, že mi pan Zoubek zatelefonuje k mým rodičům. Dohodli jsme čas a předali telefonní číslo. Rodiče byli šťastní, že jsem se z revoluce vrátil na skok domů a já jsem v telefonu konečně uslyšel chraplavý hlas Olbrama Zoubka. Sdělil mi, že již dvacet let opatruje posmrtnou masku Jana Palacha a že konečně nastal čas ji předat na jeho Alma Mater. Snad v rámci paranoi z odposlechů Stb jsme si, kromě domluveného času a místa schůzky, vzájemně popsali svůj zjev. Pan Zoubek mi popsal, že má plnovous a na hlavě baret a já jsem pyšně zdůraznil, že já také. Opravdu jsem se po 17. listopadu, v jakési patetické revolucionářské stylizaci, přestal holit a nosil jsem černý baret. Sešli jsme se v Kaprově ulici. Olbram Zoubek vystoupal po schodišti z metra a v obou rukách nesl cosi, co připomínalo kuchyňský vál překrytý prostěradlem. Seznámili jsme se a já ho provedl přes naší ostrahu u vchodu. Když pak na Stávkovém výboru sejmul roušku z masky, pohlédli jsme do tváře našemu hrdinnému předchůdci. Byli jsme přemoženi emocemi a pocitem posvátné úcty a chvíli jsme vůbec nemohli mluvit. Olbram Zoubek zdůraznil, že je šťastný, že konečně nastala doba, kdy se posmrtná maska hrdiny může vrátit na fakultu, kde studoval. My jsme zase zdůrazňovali jaký to má pro nás význam a jak nás to posiluje v našem boji proti komunistické totalitě. Tvář Jana Palacha se stala jakousi relikvií naší filozofické stávky. Pak jsme se rozloučili a já jsem pana Zoubka už nikdy nepotkal.



Revoluci jsme vyhráli, komunisti se vzdali moci, Václav Havel se stal naším demokratickým prezidentem a později, když už jsem byl na svobodných cestách po vysněné západní Evropě, umístil Olbram Zoubek kovový odlitek Palachovy masky s českým lvem v pozadí na fasádu naší fakulty.

To už ale bylo na Náměstí Jana Palacha 2.