Ironie Karadžičova konce

Radovan Karadžič byl vždy jenom pompézní pitomec. Upocený samolibý tlusťoch, který se hříčkou dějin stal na chvíli nějakým symbolem, o jehož smyslu se dnes už vlastně nic neví. Prototyp neúspěšného aparátčíka, který byl tak dlouho v normálním lidském společenství všem pro smích, až se vrhnul na politiku. Někdy na začátku roku 1996 jsem ho potkal. Seděl v hale horského hotýlku v Pale a s nesoustředěným, plovoucím a trochu šíleným pohledem, vedl hloupé řeči o konci civilizace a dějinné nutnosti lidských obětí. Rozhovoru nebyl schopen, protože nevnímal otázky, a vedl blábolivý monolog. Z terasy byl u kostela pod kopcem vidět veliký anglický nápis, oslavující válku, která pár týdnů přetím skončila. Do místnosti nesměly kamery ani magnetofony, protože v zimě 2005-6 věřil na to, že ho Američané, Židé a Arabové chtějí zlikvidovat bombou, ukrytou v novinářském nádobíčku. Pitomec, v jehož blízkosti se studem špatně dýchalo.

Více »