Česká politika kulturního zoufalství

Věnováno Jiřímu Stránskému

Tři největší politické strany v České republice dohadují podmínky vstupu komunistů, nazvaných před dvaceti lety zákonem zločinnou organizací, do vlády. Prý to možná bude vůle lidu. Chtělo by se říci, že to bude stejné, jako tomu bylo v roce 48 nebo 68. Nekonečná česká krize identity se znovu otáčí k formě frašky. Kde jsou však její kořeny? Zní to asi směšně, ale patří do 19. století.

Více »

S díky Líbě Šilhánové

Na schůzku někdy na podzim 1986 přišla jako vždycky. Klidná, usměvavá, z nečekané strany. Jako by nešlo o nic důležitého. Přitom šlo o minuty a veliké osobní riziko. Jenomže pro Libušku, nebo Líbu Šilhánovou, jak jsme ji znali, osobní strach neexistoval. Za chvíli nás při té krátké schůzce na mostě přes Vltavu zadrželi.

V té době trvalo týdny, než jsme se mohli alespoň na chvíli sejít ve dvou, ve třech lidech. Horké odposlechy bytů i telefonů, osobní a po většinu času neskrývané sledování od rána do večera. I tentokrát zničehonic přihrčela dvě auta, vyskákali páni od StB, zablokovali chodník z obou stran - a k nám, promyšlené to měli na vteřinu. To bylo jedinkrát, kdy jsem jí viděl, jak na pár vteřin sevřela rty a přestala „dělat vlídnou paní“, jak tomu sama říkala. Nikdo z estébáků si ale nevšiml, že v těch několika vteřinách stačila hodit předávané vzkazy od přátel ze zahraničí, napsané na do malého čtverečku složeném průklepáku, do Vltavy. Estébákům zase sklaplo.

Organizovala pomoc rodinám zatčených, schovávala propašovaný xerox. Obstarávala desítky schůzek, obětavě dřela. Vedle Václava Havla byla asi nejuznávanějším zprostředkovatelem kompromisů a hledání konsenzu. V obtížném roce 1987 na sebe vzala zodpovědnost a funkci Mluvčí Charty 77. Myslím, že byla jedna z nejrespektovanějších v té sebevražedné pozici. Ještě v lednu 1989 je, tuším, že to bylo společně s Vlastou Chramostovou, v soudní frašce odsoudili bůhví za co. Příště, říkali, to bude podvracení republiky, paní Šilhánová.

Člověk laskavý a úctyhodný. Po listopadu si nikdy za svoji odvahu nenárokovala ani uznání, ani funkce. Úctyhodné o to víc vzhledem k tomu, co měla za sebou. Svoje poslání viděla dál v obhajobě lidských práv – úsilí stejně důležité jako předtím. Bez pozornosti moci a médií. Říkala, že problém dodržování lidských práv zůstal, a proto musejí pokračovat i ti, kdo je hájí. Pro mnoho z nás, kdo jsme ji poznali, byla jedním z nejdůležitějších lidí, které jsme kdy potkali. Měl jsem ji rád. Dnes, skoro v devadesáti letech, odešla. Měla by existovat cena pro velké skromné lidi. Libuška Šilhánová by si ji celým svým životem zasloužila.