Československá politika jako vnitřní politika nového státu ve skutečnosti nikdy neexistovala. Od prvního dne to byla politika české elity, která ji přijala za vlastní v okamžiku ohromení z nikdy neočekávaných územních zisků „vymyšleného státu“, podpory vítězných velmocí a ponížení Vídně.
Když se v roce 1886 Hubert Gordon Schauer tázal po smyslu české národní politiky („Naše dvě otázky“), napsal, že „bez vědomí mravního povolání není národa“ a ptal se „jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva?“ Podobně i pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval českou otázku za „otázku mravní“. Méně filosofický, ale o to naivnější a hrubější, byl v té době rozšířený český panslavismus a idealizace ruského imperialismu.
Chtělo by se říci, že ministryně obrany v demisi je jenom nebetyčně hloupá (viz zpráva). Nejde to. Zkouším si představit jakéhokoliv ministra obrany jakékoliv jiné země na zeměkouli, který by posadil svého psa na hrob Neznámého vojína. Fotečku svého mazlíčka s právě jménem ministerstva obrany položeným věncem na památku padlých by pak pověsil na sociální sítě s výkřikem „Jsem hrdý na svoji zem. Miluji svého psa“. Nejde to. Protože všude jinde by takový ministr byl do hodiny vyhozen.
Má vlast, Československo, jediná duchovní vlast, kterou kdy budu mít, byla především snem. Nádherným snem o znovunastolení spravedlnosti a rovnosti všech lidí, jejichž občanství a loajalita budou nadřazeny etnicitě a jazyku. Snem natolik omamným, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností.