Výrok Mezinárodního soudního dvora, který je institucí Organizace spojených národů, až nečekaně a úspěšně urychlil dynamiku politických jednání o vztazích mezi Kosovem a Srbskem. To je více než důležité, protože problém Kosova není v žádném z existujících světů otázkou čistě právní, ale a priori politickou.

Čeští komentátoři, kteří se k výroku soudního dvora razantně vyjadřovali, by si ho snad nejprve měli prostudovat. Nemohli by pak psát nesmysly o „souhlasu Mezinárodního soudního dvora s jednostranným vyhlášením samostatnosti kosovskými Albánci“ (Zdeněk Koudelka), nebo obviňovat soud z toho, že „vytvořil precedens, když balkanizaci nabídl jako možný model pro separatisty a extrémisty“ (Jiří Dientsbier) Nic z toho totiž v desítkách stránek mimořádně suchého právnického textu se stovkami odvolávek na desítky rezolucí Rady bezpečnosti a Valného shromáždění nenajdete.

Narodnický přístup omezené etnofilie, podobným komentářům vlastní, je postaven na třech ahistorických naivitách. Ty praví: Existuje jediná, věčná a neměnná pravda. Vlastní exkluzivní etnomýtus utrpení je nedotknutelný a nadřazený všemu ostatnímu. Existuje nikdy neměnná věčná spravedlnost, pro kterou je povoleno i zabíjet. Na tomto základě můžete vést války, ale nikdy se nestanete členem Evropské unie.

Narodnik není schopen vnímat a pochopit velikost gesta srbského prezidenta Borise Tadiče při návštěvě Srebrenice. To, že jeho rodina strávila letos část letní dovolené na CHORVATSKÉM pobřeží, už potom není jen gesto – to je politika evropského formátu.
V posledním týdnu se v průběhu necelých osmačtyřiceti hodin, a zcela mimo pozornost a chápání českých médií, ozvaly následující výroky. Srbský prezident Boris Tadič prohlásil, že v otázce Kosova je nyní třeba hledat řešení, které bude výhodné pro všechny, a které tedy nikdo nebude vnímat jako prohru. Kosovský premiér Hasim Thaci zase řekl, že přišel čas začít uvažovat o autonomii pro srbskou většinou obývané severní Kosovo. A vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku baronka Catherine Ashton prohlásila po jednání unijní sedmadvacítky, že Evropská unie je připravena pomoci s dialogem mezi Prištinou a Bělehradem. Srbské ministerstvo zahraničí tvrdí, že chce vstoupit do Unie už v roce 2014. Všichni přitom vědí, že bez vyřešení vztahů mezi Srbskem a Kosovem se ani jedna z obou zemí členství nedočká.

Tyto okolnosti jsou tisíckrát důležitější než jakýkoliv výrok Mezinárodního soudního dvora. Přidejme fakt, že kromě Srbska a Bosny a Hercegoviny už Kosovo diplomaticky uznaly všechny ostatní státy bývalé Jugoslávie. Nebo že koncem června byla podepsána dohoda o vytvoření „malého Schengenu“, tedy zóny volného pohybu osob, kterou podepsaly Černá hora, Kosovo, Makedonie a Albánie, které chtějí koordinovat i postup při jednání o členství v EU.

Je proto zbytečné pitvat odvolání na jednotlivé rezoluce Rady bezpečnosti nebo dohody z Rambouillet ve výroku Mezinárodního soudního dvora, či jeho srovnání kosovského problému s Rhodesií, Kyprem, Namibií či Nicaraguou. Tisíckrát důležitější je sledovat a napomáhat dynamice postupného přibližování a zvykání si možnosti jednání, kterou obě strany, státy západního Balkánu, OSN, a především EU, už delší dobu prosazují.

Ano, Srbsko z vnitropolitických důvodů určitě podá nový návrh rezoluce Valného shromáždění. Pokud budou jeho diplomaté tentokrát opatrnější při formulování textu rezoluce, mají dokonce slušnou šanci na úspěch, protože v těchto ohledech hlasování ovládá „protiimperialistický“ sentiment velkého počtu rozvojových zemí. Rezoluce bude nezávazná, stejně jako jakýkoliv výrok Mezinárodního soudního dvora. To, co je pro budoucnost Balkánu i Evropy důležité je však to, aby se dále jednalo. Případná výměna území a obyvatelstva se pak v rámci společného vstupu Srbska, Kosova a dalších zemí západního Balkánu do Evropské unie stávají stále reálnější, ekonomičtější, a díkybohu, nenásilnou možností. Etnofilům, narodnikům a strašákům navzdory.