Zveřejnění části videozáznamu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze zatýkání Jany Nagyové (nyní Nečasové) považuji za jeden z vůbec nejhorších profesionálních přehmatů České televize a Václava Moravce osobně. Jistě, „politické“ fungování této paní patří k tomu nejodpornějšímu z polistopadové politiky vůbec. Jistě, ona sama i její čerstvý manžel nemluví pravdu o okolnostech zatýkání, a z pohledu obecné mravnosti by měli někde v odlehlém klášteře mlčet a zpytovat svědomí. Jenomže oni neodešli, a proto – kromě všeho ostatního, jako páně Nečasova trapného setkávání s jeho politickými kmotry Václavem Klausem a Pavlem Bémem - využívají jenom všech možností, které všem obviněným dává trestní řád.


Pokud se totiž tato hra hraje podle zákona, je to fair play. Nemusí se nám ta hra líbit, ale pravidla, tedy zákon, by měly respektovat i policie a státní zastupitelství. Obviněnému zákon dovoluje použít na svojí obranu jakékoliv prostředky, včetně lží, a úkolem policie, a nakonec soudu v demokratickém zřízení, je tyto lži prostředky zákona vyvrátit, trestnou činnost prokázat, posoudit a odsoudit. Tento staletími osvědčený princip je totiž nejlepší pojistkou proti justičnímu omylu, a, nedej nebesa, zvůli policie, státních zastupitelů a soudců. To, že Jana Nagyová a Petr Nečas lžou o průběhu jejího zatčení, nedává policii právo zveřejňovat vybrané záběry policejního záznamu – jakkoliv potvrzujícího korektnost zásahu. Pokud vůbec kdy měl spatřit světlo světa, mělo to být na příkaz a v prostorách soudu. Určitě však ne z rozhodnutí policie, uražené chováním obžalované a jejího manžela. Ochota nejprestižnějšího moderátora veřejnoprávní televize podpořit takové jednání policie podlézavým a povrchním rozhovorem s řediteli dvou klíčových policejních útvarů, je pak otevřeně ostudná. A zveřejnění videozáznamu zatýkání Jany Nagyové je tak jenom další kouřová clona nekonečné ságy o „boji proti korupci“ a „velkých rybách, na které začíná docházet“.

Na spadnutí je přitom pro českou společnost naprosto zásadní konflikt mezi mocí výkonnou – tedy policií a státním zastupitelstvím – a mocí zákonodárnou. Imunitní a mandátový výbor Sněmovny prozatím odmítl vyhovět žádosti policie o vydání bývalého pražského primátora Bohuslava Svobody k trestnímu stíhání, a na lednové zasedání si předvolal vyšetřovatele celé kauzy z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality. Jak čtenář určitě ví, tento útvar – pplk Gejza Rakaš – odmítl jako nedůvodné vyšetřovat původní miliardový tunel kauzy Opencard. Odmítá se zabývat tím, kdo a proč uzavřel pro Prahu viditelně nevýhodné – a hlavně nevypověditelné – smlouvy. Pavel Bém a jeho kmotři mohou být v klidu.

Ale když na podvodnost takového postupu poukázalo nové vedení města, policie je obvinila z trestného činu, za to, že jednali přesně podle oněch nevypověditelných smluv – a to ještě v časovém tlaku, a aby zabránili mnohem větším škodám. A to opominu další skandální obvinění podřízených úředníků magistrátu, a vědomou policejní likvidaci klíčového svědka kauzy, ing.Jiřího Chytila, který protikorupční policii předal stovky stránek dokumentů. Byl za to nejenom vyhozen z práce, protože policie velmi rychle prozradila identitu svého, v té době jediného, svědka vedení magistrátu, ale dokonce ho zařadila mezi obviněné…

Václav Moravec se na to ředitele ÚOKFK Komárka nezeptal. Natož, aby se ho zeptal, zda je pravda, že podplukovník Rakaš je dlouholetým přítelem bývalého ředitele magistrátu Trnky. Nebo aby se zeptal na to, zda je běžné, když vyšetřovatel Rakaš sedí při jednání na Městském soudu v Praze vedle dozorující státní zástupkyně Máchové. Nebo proč sedmdesát osm stránek jeho odmítnutí stíhat „velkou Opencard“ je z více než osmdesáti procent textu identické s šedesáti stránkami vyjádření státní zástupkyně Máchové, jimiž odmítla stížnost obviněných radních proti postupu policie. Nebylo by zajímavé zjistit, kdo od koho opisoval? Jeden z nich totiž rozhodování fingoval, jen ho převzal i s důvody od druhého. A nemáme snad příliš trpké zkušenosti s tím, že když se mocenský zásah nemusí odůvodňovat, jsme mimo právní stát?

Václav Moravec ani neslyšel, když oba policejní ředitelé odborů přece jenom vyjádřili alespoň distanci od postupů státního zastupitelství. Takže pro Václava Moravce, a hlavně pro mandátní a imunitní výbor Sněmovny, ještě jedno malé ohlédnutí do historie.

23.listopadu 1997 byla před svým domem v Masné ulici v Praze nalezena mrtvá sedmačtyřicetiletá státní zástupkyně Stanislava Kozubková. Věřící téměř abstinentka a členka pěveckého sboru při kostele svatého Salvátora měla v krvi údajně 1,8 promile alkoholu. Vracela se ale ze setkání s kamarády, kde za celý večer, podle všech svědků, vypila pouze dvě deci bílého vína. Policie uzavřela vyšetřování velmi rychle – jako nešťastnou náhodu. Její přítel Jindřich Vítek se s tím odmítal smířit a požadoval obnovení vyšetřování. Byl zastřelen ranou do týla. Kozubková vyšetřovala obrovské úvěrové podvody party kolem Františka Mrázka, a požadovala pro podezřelé uvalení vazby. Včetně Mrázka. Po její smrti byl Mrázek „pro nedostatek důkazů“ zproštěn všech obvinění. Pomiňme vraždu vyšetřovatele stejné kauzy Tomáše Beneše, kterou policie ovšem popsala a odložila jako sebevraždu, stejně jako profesní likvidaci a kriminalizaci dvou dalších jeho "nepřizpůsobivých" kolegů, Evžena Kolína a Romana Pavlíka.

V roce 2003 ležel případ, který byl důvodem smrti Stanislavy Kozubkové, už dlouhou dobu u jiné státní zástupkyně – Dagmar Máchové. Pamatujme si, odvážná Kozubková měla dost důkazů, aby už v roce 1997 mohla žádat o uvalení vazby. Devět let po její smrti si Dagmar Máchová v médiích stěžovala – po dvanácti letech vyšetřování – na nekvalitní znalecké posudky, a tím i odůvodňovala neustálé protahování šetření. Mezitím, také v roce 2003, byl zavražděn hlavní podezřelý Petr Šebesta. V roce 2006 pak František Mrázek. Někdo by mohl říci, že bylo dostatečně uklizeno. V roce 2007 státní zástupkyně Máchová konečně předala žalobu Městskému soudu v Praze – o rok později pouze jeden z obviněných dostal podmíněný trest…

V roce 2005 byla stejná státní zástupkyně, podle reportáže ČT, která nikdy nebyla vyvrácena, vyšetřována pro podezření, že z vyšetřovacích spisů, vedených proti policistům Pichlíkovi a Šímovi, vyšetřovaným kvůli ovlivňování případů lichvy, dodávala obviněným interní informace. Žalobce Vrchního státního zastupitelství na ni dokonce podal návrh na zahájení kárného řízení. Nic z toho nebylo, i když se potvrdilo, že Máchová je s Pichlíkem v natolik kamarádském vztahu, že mu po dobu dovolené hlídala psy…

Stejná státní zástupkyně odmítla v roce 2012 protesty tehdejšího šéfa protikorupční policie Martince, který ji obvinil z průtahů, které vedly k odložení prohlídky kanceláří na pražském magistrátě. Je víc než pravděpodobné, že týdny zdržení znamenaly ztrátu důkazního materiálu. Tomáš Martinec, a dva vedoucí odborů ÚOKFK, už byli, s pomocí nové Vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové, „odejiti“. Připočtěte k tomu kamarádský vztah vyšetřovatele Rakaše s ředitelem magistrátu – a Imunitní a mandátový výbor Sněmovny by musel být plný bláznů, kdyby se nad tolika náhodnými „nesrovnalostmi“ nezačal podivovat.

Poslání nakonec – kmotři, a jejich političtí zaměstnanci, jako je Václav Klaus, Pavel Bém a další, nyní křičí, že všechno zlo plyne z falešné kampaně „boje proti korupci“. S prominutím, ono se ještě s tou českou korupcí pořádně bojovat ještě nezačalo.

(S použitím knihy Jaroslava Kmenty Kmotr Mrázek, reportáží Jiřího Hynka v ČT a dalších otevřených zdrojů)