Pražský břevnovský klášter benediktinů je nejstarší, a s výjimkou čtyřiceti let komunistické zvůle, souvisle existující institucí v České republice. Kníže Boleslav II. a biskup Vojtěch ho společně založili už roku 993. Tisíc let práce na vzdělanosti a víře. Zásluhy kláštera o vzdělání v Čechách uznával i císař Josef II, který jinak kláštery šmahem rušil. Zlomilo se to až v roce 1951, kdy klášter obsadila Státní bezpečnost. Do roku 1990 zde byl potom Archiv ministerstva vnitra a utajované pracoviště StB. Vnitro, samozřejmě, obsadilo i všechny rozsáhlé pozemky, které ke klášteru patřily.

Čtvrt století po údajném pádu komunismu Centrum sportu údajně demokratického Ministerstva vnitra odmítlo vrátit tyto pozemky klášteru, kterému patřily po tisíc let. Mluvčí Pozemkového fondu Monika Machtová to odůvodnila jazykem aparátčíkovského ptydepe: „Pozemek nebude vydán z důvodu plánovaného výskytu veřejně prospěšné stavby“. Jak ovšem zjistilo Právo, zastupitelé Prahy 6 o „plánovaném výskytu“ jakékoliv stavby nic nevědí. Schválený územní plán jakbysmet. V právním státě se něčemu takovému mezi slušnými lidmi říká lež a krádež.

Sport už dávno přestal být doménou džentlmenské slušnosti, velkorysosti a fair play. Díky totalitním režimům v Německu a v komunistickém bloku dokonce dříve, než se i jinde ve světě stal sport především byznysem zábavy a parazitem politiky. Kde jsou dnes nájemní „sportovci“, kteří v březnu 1977 na rampě plochodrážního stadionu Rudé hvězdy komunistického Ministerstva vnitra, postaveného na ukradených pozemcích kláštera v jeho nejtěsnějším sousedství, nesmyslně po desítky minut tůrovali motory svých strojů, aby, společně s policejním vrtulníkem, narušovali pietu pohřbu největšího českého filosofa Jana Patočky? Kde jsou „sportovní“ funkcionáři, kteří jim to nakázali? Sport? Fair play?

Centrum sportu Ministerstva vnitra je přímým dědicem Rudé hvězdy. Zdědilo po ní i řadu objektů a rozsáhlé pozemky v Praze – například ve Stromovce, Vršovicích, a právě v Břevnově. Další svoje centra má v Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně, Plzni a v Jablonci nad Nisou. Jde o samostatnou organizační složku státu, která má tři sta dvacet čtyři zaměstnance, které platí z rozpočtu Ministerstva školství a devadesát dalších, placených Ministerstvem vnitra. Daňového poplatníka to jenom v roce 2012 stálo přes sto šedesát milionů korun. (viz Státní rozpočet, kapitola 333 MŠMT, Běžné výdaje, viz dále http://www.ftvs.cuni.cz/katedry/kms/Dvor/Uloha_RSC_priprava_reprezentace.pdf)

Jenom na „sportovní reprezentaci“ dává rozpočet přes jednu miliardu ročně. Trochu drahý přepych. Podpora sportování a pohybových aktivit mládeže a rekreačního sportu, které mají na zdraví národa podstatně důležitější vliv, skomírá. Většina z oné miliardy jde na funkcionáře, provoz daňovým poplatníkem financovaných bafuňářských Rudých hvězd (podobná zbytečná z dob komunistického režimu zděděná Centra sportu má i ministerstvo obrany a ministerstvo školství) a na pár desítek vybraných „smluvních sportovců“ – omlouvám se, ale to je odborný termín z interních předpisů Centra sportu.

V době, kdy se sport stal obrovským byznysem z kategorie entertainmentu, by stát měl věnovat svoji péči lepším směrem. Jakkoliv krásný a potřebný sám o sobě, sport by měl hledat jiné zdroje financování. Proto, například, má patřit na komerční, ne na veřejnoprávní, televizní kanály. To, že Česká televize živí nejenom obrovskou sportovní redakci, ale dokonce vlastní sportovní kanál, přenášející i superkomerční golfové a pokerové turnaje, je další z příliš drahých a nesmyslných dědictví minulosti. A proč nemohou fanoušci podporovat svoje kluby a sporty přímo – třeba alokací části daní? Těch otázek je spousta. Odpovědi přijdou jen stěží, protože spolu s duchem Rudých hvězd v českém sportu přežila i parazitní přítulnost českého „sportu“ a jeho „sportovních“ funkcionářů k mocným politikům, policistům a soudcům. A proto není nic snazšího, než dál podivně strukturovanou a nekontrolovanou podporou sportu okrádat stát a daňové poplatníky.

Jenom proto je možné, že Pozemkový fond a jeho mluvčí v případě vydání komunisty ukradených pozemků nejstarší vzdělávací instituce u nás ohýbají zákon a nemluví pravdu. Je to ostuda – jako ostatně každá krádež – ale tato se děje jménem státu, který na všechny strany hovoří o potřebě budování vzdělanostní společnosti.

Skutečný sport je to, co zosobnil trenér zlaté olympijské medailistky s namalovaným knírkem v barvě trikolóry. Dokázal všechno, co šlo. A tak po olympiádě přemýšlel o tom, že půjde pro změnu třeba dělat sochy. Takový chlap nikomu nic krást nepotřebuje.