To, co znamenal Masaryk pro politiku českou, mohl by Čedomir Jovanovič jednou znamenat pro Srbsko. Pokud přežije. Pod jeho vůz někdo nedávno připevnil bombu a začátkem ledna někdo uvolnil matky u kol jeho volebního autobusu. Na dálnici Bělehrad – Novi Sad kolo za jízdy upadlo a Jovanoviče s celým štábem zachránila jen duchapřítomnost řidiče.

U nás neznámý šestatřicetiletý prezidentský kandidát je přitom asi nejdůležitější osobností mladší generace srbských politiků. Byl jedním ze studentských vůdců tříměsíční vlny demonstrací na přelomu let 1996-7. Vedl studentskou revoltu, která pomohla svrhnout Miloševiče. Stal se místopředsedou Demokratické strany a místopředsedou vlády. Koncem roku 2004 byl ze strany vyloučen a vytvořil vlastní Liberálně-demokratickou stranu. Politický establishment ho nesnáší a většinoví nacionalisté nenávidí především pro otevřenost, se kterou napadá zaslepující a do minulosti obrácené mýty o srbské nadřazenosti.

„Pravda o Kosovu je tvrdá, ale musí být vyslovena. Je to naše povinnost vůči lidem, kteří tam žijí. Pokud jako Srbové chceme Kosovo, musíme ukázat vstřícnost k lidem, kteří tam představují většinu, a to jsou Albánci - tak, aby zítra Srbové v Kosovu mohli očekávat, že Albánci projeví vstřícnost vůči nim. Nemůžeme mluvit pouze o území, jako by na něm nikdo nežil“ – říká Jovanovič.

Je jediným srbským politikem a prezidentským kandidátem, který se odvažuje otevřeně jít proti ublíženeckému a nekonstruktivnímu tónu srbského postoje vůči Kosovu. „Slušní lidé“ bělehradské smetánky by mu nepodali ruku, stejně jako pražská smetánka před sto lety Masarykovi. Stejné nacionalistické reakce, stejný antisemitismus, kravály, vyhrožování a vytloukání oken. Stejná naděje. Čedomir Jovanovič určitě v prezidentských volbách nevyhraje. Ale jeho odvahu a slova už nikdo nesmaže.

V národních krizích je totiž nejsnadnější jít s frustrovanou slabošskou většinou, soustředěnou jen na svoje ponížení a bolest, pro které je pomsta jedinou formou budoucnosti. Později si nikdo nebude chtít pamatovat, že na konci každé takové cesty se z nenávisti bez výjimky rodí jenom diktátoři a násilí. Měli bychom si proto Čedomira Jovanoviče pamatovat a pomáhat jeho vizi demokracie zodpovědnosti bez mýtů vší silou mezinárodního veřejného mínění. Pokud budeme mít štěstí, vejde jednou Jovanovičův výrok „Pravda o Kosovu je tvrdá, ale musí být vyslovena“ do dějin. Postaví se na roveň i těm nejdůstojnějším a nejodvážnějším vizím – třeba českému Janu Husovi: „Němec dobrý milejší mi bratra zlého“ či Masarykovu „Ježíš – ne César.“

Tohle je řešení kosovského problému – ne nacionalistické harašení , přepisování historie nebo slavjanofilská adorace „dobrého kremelského cara“, chránícího nás domněle nevinné a ponížené před „prohnilým Západem“. Tohle je pro Srby, Albánce a celý tak těžce zkoušený region také jediná cesta k míru a rozvoji.