Evropská unie má půl miliardy obyvatel. Milion obětí války, který by v ní hledal ochranu, tedy představuje dvě desetiny procenta z tohoto počtu. Populistická hysterie není na místě. Podle údajů německých úřadů navíc třicet až čtyřicet procent osob ze současné imigrační vlny nesplňuje předpoklady pro udělení statutu uprchlíka a bude zřejmě postupem času deportováno zpět. Jedná se především o občany z balkánských zemí, Pákistánu a Bangladéše.

Ještě předtím, než evropská uprchlická krize stačila zasáhnout alespoň zlomkem svého rozsahu český stát, údajně humanistický fundament českého společenského konsensu popraskal k nepoznání. Velká část politické a mediální debaty podzimu roku 2015 rozezněla v celé šíři českého stranického spektra ozvěnou časů minulých diktatur - sborově, nacionálně socialisticky a totalitně. Je to svým zvráceným způsobem logické. Teprve v krizích zjevuje se skutečnost. Slova, schopná v klidném období posledních dvaceti pěti let vytvářet falešné obrazy pevné sebevědomé státotvornosti a kulturnosti, najednou nestačí. Vylhaný obraz polistopadové „české politiky“ údajně standardních politických stran, programů a vůdců se bortí - a česká společnost i její politika se zjevují ve své skutečné podobě. Symbol rudých trenek nad Pražským hradem se potom logicky zjevil právě v této chvíli jako biblické Mene tekel.

Domnělý „národní zájem“ je v současnosti definován rázným, hlasitým a hysterickým jazykem sebeobrany národního obrození „nesamozřejmého národa“ (Kundera) z dávno mrtvého devatenáctého století. Probíhající domácí spor o českou účast na evropském řešení této krize je navíc z hlediska skutečných zájmů nedokončené české modernizace sebezraňující, protože postrádá, jako už tolikrát v minulosti, hledisko budoucnosti. Snaha pro veřejnost neviditelného ministerstva zahraničí nestačí. Kdo nemluví, není slyšet. Toto je evropská krize nevídané hloubky a daleko sahajících důsledků. Budeme snad u jejího řešení chybět? A proč?

Moderní demokratickou českou národní a státní identitu nelze konstruovat a představit si jinak než v rámci mírové evropské integrace. Pokud to uznáváme, pak jsou jenom stěží pochopitelné verbální útoky oficiální Prahy a poučování všech, kdo v konečném součtu nesou největší tíži exodu. Důvěra v Českou republiku jako předvídatelného partnera euroatlantického spojenectví trpí už řadu let těžko pochopitelnou „prezidentskou“ podporou autoritářského režimu v Rusku i jeho spojenců. Nelehké polské rozhodnutí podpořit v klíčovém hlasování o krizi Evropskou unii proti zbytečnému středoevropskému odporu bylo správné a zodpovědné - a mělo by české zahraniční politice znít jako osudové varování. Kdo se postaví po bok za všech okolností nepředvídatelné a sobecké České republiky v případě jejího ohrožení?

Příchod mnoha set tisíc převážně mladých a adaptabilních lidí představuje kromě všech rizik pro Evropu i obrovskou šanci. Je vůbec česká politika schopná to pochopit a především vysvětlit to svým voličům, které až doposud vychovávala na dávno přežitých narodnických mýtech etnického národního státu? Stačí malý příklad. Německo už dnes s pomocí „importu“ uprchlíků narovnalo demografickou nerovnováhu mezi ekonomicky aktivními skupinami obyvatel a rychle rostoucím procentem penzistů. Je už jen na politickém umu tamních stran, vlád, zemí a měst, aby v příštích mnoha desetiletích dokázaly s co nejmenšími ostatními náklady udržet stávající model sociálního státu. V izolující se České republice se bez příchodu nových mladých pracovních sil ze světa penzijní systém, a s ním i sociální stát, do dvaceti let zhroutí.

Nelze říkat, že jsme pro Evropu, ale zároveň odmítat vpouštět oběti války na naše území. Nelze tvrdit, že jde o německý či švédský problém, za který si jiné země mohou samy, a se kterým proto nemáme nic společného, ale ve stejnou chvíli se uraženě domáhat prostředků z evropských fondů, napjatých kvůli exodu k prasknutí. Národní stát je pro krizi takových rozměrů, jemně řečeno, nepraktický. Právě nepřítomnost jiných než národních rozhodovacích mechanismů zabránila Evropě včas rozpoznat varovné symptomy a společnou koordinací zabránit samotnému vzniku uprchlické vlny. Nekoordinovaná a slabá odpověď na otevření libyjské cesty pro uprchlíky z Afriky, stejně jako nedostatečně razantní reakce na neadekvátní spolupráci vstupních zemí schengenského prostoru, zvláště Řecka a Itálie – to všechno jde na vrub sobeckých a alibistických postupů národních vlád. Žádná z nich nechtěla počátkem roku reagovat na varování Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR), že docházejí prostředky na provoz uprchlických táborů v zemích sousedících se Sýrií. Peníze došly a podpora uprchlických rodin se skokově snížila na čtvrtinu. Odchod do Evropy se pro statisíce lidí stal jediným řešením.

Česká politická scéna je z takové konfrontace se skutečným světem otřesena. Nacionální socialismus výroků ministra vnitra či prezidenta republiky se nijak neliší od postojů domněle pravicové ODS - a nijak se nedistancuje od zatím jenom po parlamentu bažících extremistech. Rezignace na podstatu sociálně demokratického či konzervativního světonázoru v této krizi opět prokazuje, že česká politika nikdy neměla, a v žádném ohledu nemá, hluboké ideové zakotvení. Snad nikde na světě navíc neexistuje takový rozdíl mezi hlubokou angažovaností a detailní znalostí situace mezi pracovníky českých nevládních organizací, starajících se o statisíce Syřanů v regionu a rozpačitostí jednání vlády. Jenom společnost Člověk v tísni zajišťuje v Sýrii dodávky humanitární pomoci pro sto osmdesát tisíc Syřanů. Češi v regionu pracují i ve vedení norských i dánských humanitárních organizací. Je frustrující, když znalosti a vystupování ředitele nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům Martina Rozumka jsou na řádově vyšší úrovni, než cokoliv, co předvádí zástupci vlády.

Aktivní česká účast na řešení evropské krize by měla – a od počátku také mohla – přinášet vlastní návrhy a nespoléhat na to, že vyčkáváním a nepřebíráním spoluzodpovědnosti možná získá čas na o něco lepší vyjednávací pozici na úkor jiných. Nikdo nebránil České republice, aby dala počátkem roku 2015 třeba dvaceti tisícům vybraných Syřanů možnost studovat na českých vysokých školách. Sýrie bude po válce potřebovat statisíce odborníků, kteří by pomohli v mírové rekonstrukci země. O co výhodnější by dnes byla mezinárodní pozice České republiky…

V evangeliu svatého Matouše poslední soud vrcholí ve chvíli, kdy se nejvyšší soudce obrací „k těm po levici“, lidem nespravedlivým. Vyslovený ortel by v čase evropské uprchlické krize měl pro českou diskuzi sloužit jako osudové varování. „Neboť měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst. Měl jsem žízeň a nedali jste mi napít, byl jsem na cestě, neujali jste se mě. Byl jsem nahý, a neoblékli jste mě. Byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Souzení se bránili: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“

Odpověď? „Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ Nejvyšší soudce proto bez váhání zatratil nespravedlivé „do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly“ (Mt 31-46).

Psáno pro www.HlidaciPes.org