Nikdy v historii nebyla tato společnost tak bohatá a vzdělaná. Nikdy neměla tolik možností a prostředků pro svůj rozvoj. Česká společnost přesto vstupuje do období zásadních rozhodnutí v situaci, kdy její velká část deklaruje jako základní pocit svých životů nejistotu či strach. Je to paradoxní.

Zdálo by se, že v takové chvíli bude narůstat sebevědomí, opřené o výsledky vlastní práce. Že národně buditelské komplexy devatenáctého století či stíny cizích okupací a vlastních selhání století dvacátého budou vyhasínat, protože skutečné hospodářské a kulturní úspěchy dnešní svobodné generace z nich udělají zbytečnou veteš. Namísto toho v českém veřejném diskursu převažuje tradiční odmítání diskuze a negativní vymezování. Jako bychom ani neuměli být hrdí sami na sebe. Jako bychom ani nevěděli, v co věříme, a jako bychom nevěřili v existenci čehokoliv, co by nás jako společnost a národ spojovalo. A tak se i současná uprchlická krize, aniž by ještě vůbec dorazila na náš práh, stala strašidlem, vzbuzujícím obavu o samu existenci českého společenství a jeho způsob života. Ne realita, ale blud, který rozštěpil českou společnost silou iracionálních emocí, neopřených o znalosti kontextů a fakt, nebo alespoň ochotu vědět.

Česká „politika“ je v tomto „stavu úspěchu“ ovládána neschopností vlastní vize a činu. Nevede a nemá schopnost generovat pozitivní hodnoty. Nespojuje. Nehledá informace, ani minimum společného souhlasu a identity. Naopak, vyhrocuje emocionální iracionalitu, a tak vylučuje hledání souhlasu. Jako by jenom znovu a znovu opakovala nabiflovaná obrozenecká obranářská schémata z počátku devatenáctého století, podle kterých je český národ údajně navždy holubičím a nevinným, obklopeným bez výjimky nenávistným a nepřátelským světem. „Nevěřme nikomu na světě širém, nemáme jednoho přítele tam…“ – bolestínské fňukání Čelakovského biflovaly generace českých žáků spolu s přikrčeností a odmítáním zodpovědnosti za tvorbu svého světa.

Je možné, že čerstvá nejistota, vyrůstající z posledních zbabělých teroristických útoků v Paříži, ještě něco stihne změnit. Mnohem pravděpodobnější však je, že sedmnáctého listopadu bude v ulicích Prahy shromážděna vyhrocená neschopnost hledání čehokoliv, co by českou společnost spojovalo. Nesnášenlivý a společnost polarizující prezident se objeví na Albertově, zřejmě ve stejné době, kdy tam bude svoji vlastní nesnášenlivost a neschopnost diskuze demonstrovat skupina „Islám v České republice nechceme“. Její zakladatel, který na sociálních sítích uvažuje o plynových komorách a koncentračních táborech pro muslimy, nyní tamtéž umístil portrét Miloše Zemana s heslem „Přijďte podpořit svého prezidenta“.

O náboženství a dějinách islámu vědí tito lidé pramálo. Jinak by si totiž nepletli islám s islamismem. Je to přitom stejně neznalé a nevzdělané, jako kdyby dnešní křesťanství bylo vykládáno jenom na základě historie inkvizice či upalování čarodějnic a jeho domněle neodstranitelná nelidskost dokládána citáty ze Starého zákona, běžně uznávajícího kamenování, vraždění a genocidu za cestu práva. Nevědí, a nechtějí vědět, že zatímco v křesťanské Evropě byli Židé na tisíc let nahnáni do ghett, vražděni a vyháněni, a muslimové rovnou vymítáni jako pohané, v islámských zemích měli Židé i křesťané – byť s jistými omezeními - volnost žít a dokonce stavět svoje kostely, protože korán je nazývá „lidem Písma“. Teroristický islamismus dneška vraždí muslimy násobně více než nemuslimy.

Národní třídou zase budou korzovat občanské iniciativy a lidé opačného názoru, ale často podobně emocionální argumentace vůči nesnášenlivosti. S trochou zjednodušení lze říci, že na Albertově bude demonstrován odpor ke světu, kdežto Národní třída bude bigotnost odsuzovat - ale nenabídne alternativu. Jako by jen málokdo chápal, že v české diskuzi už nestačí být proti někomu – že je načase být konečně pro něco. A že to něco, tváří v tvář hrozbě globálního terorismu, nemůže mít půdorys izolovaného národního státu, ale stále profesionálnější, aktivnější a vzdělanější spolupráce evropské.

Západoevropské státy prošly po často velmi násilném konci koloniální éry, jako například ve Vietnamu, Indii, Kongu, Adenu a Alžíru, obdobím postkoloniální kocoviny, ve kterém musely otevřít svoje hranice statisícům domorodých úředníků či vojáků bývalé koloniální správy, kteří se obávali pomsty nových vlád. Spolková republika Německo zase vědomě pozvala statisíce Jugoslávců a Turků, aby pomohli jako levná pracovní síla hospodářskému zázraku v padesátých a šedesátých letech. Několik následujících desetiletí takto vzniklé liberální imigrační politiky vytvořilo stav, kterému postkomunistické země Střední Evropy se svým těžkopádným nacionalismem jenom těžko mohou porozumět.

Česká společnost ničím podobným neprošla. Neměla kolonie a zkušenosti s jejich správou nebo se soužitím různých etnik a kultur. Soužití s vlastní romskou menšinou dodnes nezvládla, ekonomicky aktivní a soběstačnou vietnamskou komunitu na českém území nezná, čistě proto, že z její strany nejsou vznášeny žádné požadavky a názory. Pokud tedy český názor nevychází a není opřený o vlastní, ze zkušenosti vyrostlé hodnoty, jsme jednáním okolního světa konstantně šokováni, protože všechno v něm je cizí a nepochopitelné. Každý sebemenší problém je pak okamžitě vnímán jako ohrožení. Namísto plnoprávné tvůrčí existence zůstává jenom pasívní čekání na nové potvrzení pocitu vlastní bezmocnosti.

Zjednodušení světa na rozměr jeho bezpečnosti je nebezpečné samo o sobě. V současné naléhavé době by česká diskuze konečně mohla začít hledat a vnímat všechno, čím můžeme zbytek našeho světa obohatit. Politika by si, například, okamžitě mohla všimnout světově unikátní pozice českých humanitárních organizací a jejich zkušeností z více než dvaceti let práce v krizových oblastech. Zatím raději vyznamenává šašky a hopsálky pokleslé televizní zábavy, zatímco ve stejný čas česká organizace Člověk v tísni dlouhodobě přímo v Sýrii zajišťuje zásobování pro sto osmdesát pět tisíc lidí. Bez jejich pomoci by byli už dávno v uprchlických táborech v zahraničí nebo na cestě do Evropy.

Provinciálnost dělá českou politiku slepou. Popravdě řečeno – nejen českou. Nový polský ministr zahraničí, stejně jako maďarský premiér, opakoval jeden z nejhorších nesmyslů protiuprchlické propagandy, podle kterého by se syrští uprchlíci měli ozbrojit, vrátit se domů a tam silou ukončit občanskou válku. Stejně argumentuje i český prezident. Těmto pánům jenom unikl nepatrný detail, že v Sýrii bojuje, často mezi sebou, přes osmdesát ozbrojených frakcí. Na které straně a proti komu by uprchlíci měli bojovat? A za co?

Zjednodušení světa na rozměr jeho bezpečnosti otevírá v české společnosti znovu cestu narcistnímu nacismu. Hannah Arendtová kdysi trefně odhalila, že nacistické totalitní ideologické vidění světa v ničem nenavazuje na tradice Západu. Nemá program kromě odmítání „zkaženého světa“ a jeho „nápravy“ z rukou čistých a vyvolených. Odmítá diskuzi i vzdělanost. Co jiného je vysmívání se „pražské kavárně“, zesměšňování varovných hlasů českých akademiků a ponižování univerzit? Jakkoliv obtížná je dnes sama představa hledání konsensu v české společnosti a rozvíjení diskuze o budoucnosti, je třeba se o ni pokusit. Všechno ostatní by totiž bylo jen horší.

psáno pro www.hlidacipes.org