Střední Evropa – definovaná pro tento výklad jako východní část dnešního Německa, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se i v dnešní historicky nejvlídnější mírové době zásadně odlišuje od evropského Západu. Není to nic nového.

Posledních dvě stě let tato část kontinentu nevytvořila žádnou vlastní pozitivní vizi. Stačilo jí kopírovat jazyk a formu západních konceptů – ne ovšem jejich obsah. Bismarck i komunisté měli Ústavu i parlamenty – ale bez opozice a svobody diskuze. Ve výsledku tak ke sbližování kultur těchto dvou odlišných společenství prakticky nedochází. Nejpřesnější popis a vysvětlení tohoto rozdílu podal český intelektuál a diplomat Jiří Gruša v tragikomicky absurdním sousloví „vlast : past“.

Komunistická moc ho vyhnala z vlasti a zbavila i občanství. Pro básníka a spisovatele se to rovnalo rozsudku vyříznutí jazyka. Jenomže Gruša se nepoddal. Dokázal prorazit i v mnohem náročnějším kulturním okruhu jazyka německého (samozřejmě mimo tehdejší NDR) – tedy na Západě – a stal se Evropanem. Získal nadhled a rozhled doma nevídaný a – jak uvidíme dále – prakticky nemožný. Byl také jedním z prvních, kdo prohlédl sentimentální patos původně obrozeneckého, naivně snivého českého sebezahledění a neochoty porovnávat se světem, které posměšně popsal německým výrazem „heimatfilm“. Čeština totiž stejný význam jedním slovem vystihnout nedokáže.

Začátek odluky Střední Evropy od západního světa lze najít už v reakci na francouzskou revoluci roku 1789. Středoevropské vnímání od první chvíle degradovalo převratnou myšlenku individuálního občanství a právního státu na poslušnost a povinné zbožštění jediného umělého „národa“, definovaného pouze jazykem. Zatímco v západní Evropě suverénní stát vytvářel politické národy, byla jazyková společenství Střední Evropy jen součástmi historicky vzniklých multietnických monarchií. Jazykově definované elity tak hned na začátku cesty ustrnuly v pasti snění o vlastní výlučnosti – a odmítly se dále rozvíjet.

Svatá a nekritizovatelná „národní věc“ se stala jediným obsahem kultury a diskuzí jednotlivých společností. Konflikt s jakoukoliv jiností pak jedinou metodou k jejímu prosazení. Původní étos americké a francouzské revoluce, legitimizující státní moc výhradně jako službu občanům, tak byl zapomenut ještě dříve, než ho středoevropská jazyková společenství mohla pochopit a přijmout. Práva a povinnosti občana, stejně jako představa právního státu, tak byly od počátku podřízeny a omezeny výhradně agendou „národního zájmu“. Pro Střední Evropu se v tragickém neporozumění představy státu a národa spojily v jedno. A to se nezměnilo dodnes.

Nehotové politické národy Střední Evropy se tak v kritické době modernizace bez výjimky uzavřely do snů a bojů za prosazení etnických identit a státností, uzavřených všem ostatním bez ohledu na kvalitu jejich kulturního a ekonomického vkladu a potenciálu. Pateticky zbožněná „vlast“ se tak hned od počátku změnila v past. Jenomže vlastenčení bez obsahu, tedy především bez trvání na sebeomezujících hodnotách právního obsahu státnosti, nikdy nemohlo být ničím jiným než sentimentálním „heimatfilmem“ a mlácením prázdné slámy.

Po zbytek devatenáctého století se Střední Evropa pouze bránila a reagovala na vnější podněty – na pruské (tedy východoevropské) násilné sjednocení Německa, bismarckovské znásilnění parlamentarismu i novou megalomanskou velkoněmeckou velmocenskou ambici. Defenzivní patetičnost českého (i polského) protiněmectví ve stejné době přitom přebírala a kopírovala německé společenské obsahy, jako byly vlastenecko-hospodské společnosti, rozvoj tělovýchovy, turistiky či družstevních záložen a amatérského divadla. Polskou situaci navíc komplikovala ruská rozpínavost, v českém prostředí naopak většinově naivně přehlížená. Podobně nepůvodní a defenzivní bylo agresívní maďarónství, potlačující vše nemaďarské v reakci na centralizační a zároveň demokratizační snahy vídeňského dvora.

Už v první polovině devatenáctého století se tak etnizace politiky ve Střední Evropě dostala do rozporu s historicky vzniklou demografickou pestrostí skladby obyvatelstva. Heslo prosazování národních zájmů nevyhnutelně vedlo jenom k urychlené antagonizaci vztahů mezi národnostními reprezentacemi. I dobře míněná shora prosazovaná demokratizace politického systému habsburské monarchie, opřená o ve své době mimořádně pokrokový občanský zákoník z roku 1811, pak namísto nadnárodní politiky, sjednocené loajalitou ke společnému státu a trůnu, stvořila jenom kolbiště stále netolerantnějších „národnostních“ politik. Jazykový „národ“ a jeho historická či dokonce svatá „práva“ se staly na celé století jejich jediným obsahem.

V situaci, kdy se etnizace práv, kultury a práva stala hlavní náplní takto oddělených národnostních „politik“, nezbyl žádný prostor pro pozitivní programy – a vně jazykových komunit zbyli už jenom nepřátelé. Jakákoliv myšlenka nadnárodní spolupráce a koexistence nadále neměla šanci. Po vypuknutí první světové války se pak pro radikální část národních reprezentací jediným zdánlivě smysluplným řešením stala jenom jakýmkoliv způsobem dosažitelná státní samostatnost.

Heslo národního sebeurčení – stejně logicky jako nezodpovědně – přehlušilo vše ostatní. Pojetí státu jako služby, garantující rovnost a důvěryhodnost, vláda práva nebo pravdivý popis historie, se staly podružnými a mohly počkat. Historickou pravdu o minulosti nahradily zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve dvacátém století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných.

A tak v důsledku první světové války ve Střední Evropě vznikly jen formálně demokratické státy, které namísto individualistického konceptu občana s jeho právy a důstojností postavily kolektivistický koncept jazykového národa, ztotožněného se státem. Stejně jako v minulosti kopírovaly formální vzorce ze Západu, ale nikdy nedovolily, aby „národní zájem“ či „zájem státu“, definované vždy pouze momentální politickou elitou, podléhaly nezávislému soudnictví a vládě práva. Střední Evropa tak vymyslela vlastní mocenský systém, neomezovaný právem ani svobodou slova – systém perpetuální hry na ochranu národního zájmu. Heimatfilm forever…

Šlo o historicky vzniklou systémovou anomálii, se kterou si ani demokraticky volená politická moc neuměla, a v dohledné době stále ještě nebude umět – i přes výjimečně příznivé historické podmínky postupné evropské integrace – poradit. Dnešní iracionalita středoevropských stále méně uhlazených šovinismů může mít řadu podob, ale stejné kořeny i projevy. Vzdorná sebelítost orbánovské verze maďarské šlechtické nadřazenosti osmnáctého a devatenáctého století, růst popularity extrémních politických stran na východě Německa, ovládnutí sdělovacích prostředků a justice polskou stranou Právo a spravedlnost, stejně jako dobrovolná podřízenost politice a korupci v části justice české nebo vraždy na objednávku na Slovensku, jsou jen historickým důkazem neochoty domněle vyvolených elit podrobovat se zákonu vyššímu než politická moc.

Snad nejlépe to vystihl jinak poměrně inteligentní český premiér Andrej Babiš, který se v Bruselu na summitu Evropské unie v létě 2020 domáhal vysvětlení, co že to je ten „právní stát“. Anebo si lze připomenout bývalého místopředsedu českého Nejvyššího soudu Pavla Kučeru, který měl kdysi mezi svými – přezdívalo se jim jeden čas „česká justiční mafie“ – jasně stanovit politické meze práva ve středoevropském pojetí: „Pokud hrozí pád vlády, nezávislost justice musí jít stranou.“

Ve Střední Evropě tedy stále přežívá defenzívní koncept etnického státu jako hodnoty nadřazené všemu a především svým vlastním občanům. Nepotřebuje pozitivní vizi a propojující étos. Je hodnotou především pro sebe. Hodnotovou prázdnotu takového „jako-státu“ zakrývají „národní zájmy“ a „suverenita“. Jeho hlavním smyslem je přitom jen ochrana privilegovaných a rozdělování dotací. Se skutečnou demokracií a vládou práva to stále ještě nemá moc společného, Proto v celé Střední Evropě stačí opakovat jednoduchý trik – přihlašovat se slovně k právnímu státu, formálně ustavit všechny instituce opsané z demokratických ústavních systémů – ale obsazovat je na klíčových místech dostatečným počtem poslušných a nestatečných lidí.

Radikální technologické inovace, které v globálním měřítku v posledním půlstoletí vytvořily zcela nové společenské motivace a vztahy – především spotřební životní očekávání a informační atomizaci společenství – tento trend jenom posilují. Ve věku počítačů, umělé inteligence a programování voličských reakcí lze o to snáz všechno hrát jenom „jako“, protože i pro voliče jednadvacátého století je přece nejdůležitější „hájit národní zájem“. Vlast –past.

Psáno pro www.hlidacipes.org