Česká politická elita se dostala do konfliktu s mladou kritickou generací. Házení vajíček na Jiřího Paroubka je totiž jenom předehra mnohem zásadnější výzvy celé polistopadové politické garnituře. Paroubek je jenom více na očích. Svojí nepochopitelnou arogancí a sprosťáctvím rozložil a ponížil sociální demokracii na svůj osobní fanklub, jehož jediným programem se stala politická msta a obrana věrných. Na sociální demokracii bez Paroubka, Ratha a jejich agresivity, nikdo vajíčka házet nebude.

Politici dnes jenom sklízejí plody mnoha let svojí arogantní bohorovnosti a opovrhování občany. Vysvětlení vajíčkové laviny na smíchovském Andělu je jednoduché - dvacet let po listopadu vyrostla nová generace, která se hlásí o slovo prostředky a symboly, kterým věří. Nemusí se nám to líbit, ale měli bychom to zatraceně rychle začít chápat. Posílat na ni policii – a pokračovat dál, jako by se nic nedělo, by dnes už mohl jenom politický slepec. Co ukazujeme mladé generaci jako vizitku dvaceti let polistopadové vlády „demokracie“? Pokud se korupce, kšeftování s veřejnými zakázkami, zneužívání justice a policie, vytváření regionálních oligarchií a kasty nedotknutelných dály a dějí s vědomím a uvnitř politických stran, nesmí do nich nikdo zasahovat a ptát se. Především obě velké politické strany se změnily v nedotknutelné klientelistické party, oblbující voliče v permanentních negativních kampaních. Mezi jejich nejvyššími představiteli už dávno převládlo přesvědčení, že programy, pravda, či spravedlnost a zákon, nejsou důležité, protože důležitý je v politice jenom jakkoliv prolhaný marketing. Řečeno oblíbeným úslovím Jiřího Paroubka, který zpopularizovali Vítězslav Jandák a Jiří Havel: „Mým úkolem politika je prodávat můj prací prášek, a pomlouvat prací prášek konkurence“. Programem se stává jenom různá míra arogance a různá míra zkorumpovanosti. Pokud dnes Jiří Paroubek mluví o „bezprecedentním útoku na politickou kulturu“ – měl by si nejprve pustit všechna svoje skandálně nekulturní parlamentní i mediální vystoupení, plná osobních osočování a marketingově stavěného populismu.

Klientelistické party, které se v českém mocenském prostředí vydávají za politické strany, si proto opovržení mladé generace plně zaslouží. Česká sociální demokracie navíc stojí tváří v tvář nebezpečí, že s Paroubkem v čele tento generační spor jenom dále vyhrotí – a pokud prokáže neschopnost argumentovat v diskuzi o problémech - o mladou generaci prvovoličů přijde. Její ublížené konspirační teorie a volání po policejních zásazích lze v době dvacátého výročí listopadu vnímat už jenom jako hodně špatný vtip. Na neschopnost odpovídat na legitimní otázky mladých a na nahrazování diskuze obušky v listopadu 89 doplatila Komunistická strana v době, kdy ji ve volbách pořád volilo přes devadesát osm procent voličů, a kdy měla jeden a půl milionu členů.

Je logické, že prezident, který doposud mlčel k narůstající agresivitě v politickém diskurzu i ve společnosti, a který nikdy nevystoupil proti rasistickým a populistickým výstřelkům jednotlivých regionálních politiků, pár hodin po incidentu na pražském Andělu vykřikuje proti „bezprostřednímu útoku na elementární principy soutěže politických stran“. Černé fondy na financování politických kšeftů, či zákulisní dohody o privatizaci a veřejných zakázkách, jejichž byl v devadesátých letech kmotrem, ohrozily právě ty nejelementárnější „principy soutěže politických stran“ stonásobně více. I on sklízí, co zasel, a namísto vrchnostenského kárání by měl vyzývat ke klidné a necenzurované diskuzi. Stejně jako Paroubek to nikdy neudělá, protože nemá dost odvahy mluvit o minulosti a vlastních chybách v ní.

Nemají pravdu ani „politologové“, kteří v první reakci uvažovali o tom, že vajíčková kampaň proti arogantnímu Paroubkovi v sobě může nést i zárodek extrémismu. To by platilo výhradně v případě, že se dnešní klientelistické politické strany nevzpamatují natolik, aby v mladé generaci mohl zmizel dosavadní pocit, že jejich „parlamentní politika“ je jenom pastvinou korupce navzájem propojených mafií – a jako už tolikrát v minulosti – že jedinou cestou, která by pak zbývala, by bylo „vyburcování mas revolučním činem“. Takové lidi jsem ovšem na Smíchově neviděl. Viděl jsem tam stovky studentů a mladých lidi, kteří se za Jiřího Paroubka upřímně styděli – a měli na něj vztek. Nepředstavuje pro ně totiž politiku, ani sociální demokracii – ale symbol politické špíny a arogance domněle nedotknutelných. Dvacet let po listopadu je to pro ně jenom šašek (cituji slova jedné dívky) – a ČSSD by si tohoto vzkazu měla hodně rychle všimnout.

Můžeme vnímat házení vajec a cinkání klíči na volebním shromáždění jakékoliv politické strany jako problematické. Mávátko z papírové krabičky na vajíčka, ozdobené fáborky, považuji osobně za důstojnější. Ale pokud si politické strany, a ČSSD zvláště, neuvědomí, že nejsou beztrestné a bez zodpovědnosti, můžeme se na letošní listopad a dobu následující opravdu těšit.

Ostatně soudím, že ČSSD nemůže mít za předsedu člověka, který doporučil zavřít do vězení dva nevinné lidi jenom proto, aby přikryl kšefty svých kamarádů. (viz články na tomto blogu a neexistující odpověď Jiřího Paroubka na poslední z nich).