Pan Hirlekar, už jsem o něm psal, je indický továrník, kolega. Je z Pune. Teď jsme spolu byli v Košicích. Na trhu jsme museli vybírat semínka, začal totiž doma pěstovat zeleninu. To u nás se inspiroval k zahradnické činnosti.

Moc se mu líbí, jak máme kolem domů upravené zahrady, což u nich prý není obvyklé. „A co voda? To se u vás bez zalévání neobejde, ne?“ ptám se, když mi došlo, že tam většinu měsíců v roce vůbec neprší, což je blbé. „S vodou je to problém,“ připouští pan Hírlekar. „Ale já naštěstí vodu mám.“ Jenže v jiné souvislosti se zmínil, že jeden jeho přítel takové štěstí nemá a vodu má ve vodovodu jen jednou týdně. A milióny dalších jsou na tom ještě hůř.

Byli jsme na několika jednáních a všude před nás postavili lahvičku s vodou. I ve vlaku, i v hotelovém pokoji. Vodu jsme vždy otevřeli, napili se a při odchodu se pan Hirlekar zeptal, jestli si ji můžeme vzít sebou.

No jo, taková vzácnost! A proto jsme se vyfotili u fontány. Mmch, v Košicích prostředkem náměstí po celé jeho délce protéká potůček, takový járek. Ba, člověk by dokonce dal krk za to, že ta voda směrem ke kostelu teče dokopce! Inu, živá voda, však co: přijmu to, jak to je. Tak jsem si do ní na chvilku stoupnul a pak za sebou nechával bosé ťápoty.

Když jsme se v Praze na nádraží loučili, otevřel pan Hirlekar kufr, odkryl pár lahviček s vodou a polovinu mi věnoval. Takový dar ovšem nelze odmítnout. A tak jsem lahvičky nacpal do kufru a přes všecka schodiště, sakra, odtáhnul domů.

Co teď s tím? Z kohoutku voda zatím teče, a mnohem čerstvější. - Dám si pivo a s košickou vodou zaleju záhon.