Případy odebrání dětí z rodiny a zavření na psychiatrii, aby byly přinuceny „mít rády“ jednoho rodiče, jsou amorální, kruté a hlavně protizákonné. A není důležité, zda dítě nemá rádo jednoho z rodičů „právem“ či „neprávem“, masírováno druhým z nich. Podstatné je, že české soudy svou bezmoc v tom zajistit oběma rodičům normální styk s jejich dětmi projevují tím nejhorším možným způsobem – odeberou dětem všechna základní práva a zavřou je na psychiatrii, aby je touto „totalitní“ formou převychovaly. Odeberou jim jejich prostředí, spolužáky, přátele, zájmové kroužky, odříznou od nich matku, a tím bez uzardění poruší všechny principy, na kterých je postavena Úmluva o právech dítěte a Listina základních práv a svobod. To vše jen proto, že stát neumí zajistit práva rodičů civilizovaně.
A o tom to prý je. Alespoň tak mi zdůvodňovali pánové to, proč se fotbalové a hokejové hvězdy topí ve stamilionech, které ani nemohou v životě nikdy smysluplně utratit (pokud se neožení s Victorií, dnes Beckham), zatímco lékař, který dokáže transplantovat srdce (a co srdce, stačí, když nás zbaví bolesti při žlučníkovém záchvatu!), často přemýšlí, zda zvládne utáhnout hypotéku.