Případy odebrání dětí z rodiny a zavření na psychiatrii, aby byly přinuceny „mít rády“ jednoho rodiče, jsou amorální, kruté a hlavně protizákonné. A není důležité, zda dítě nemá rádo jednoho z rodičů „právem“ či „neprávem“, masírováno druhým z nich. Podstatné je, že české soudy svou bezmoc v tom zajistit oběma rodičům normální styk s jejich dětmi projevují tím nejhorším možným způsobem – odeberou dětem všechna základní práva a zavřou je na psychiatrii, aby je touto „totalitní“ formou převychovaly. Odeberou jim jejich prostředí, spolužáky, přátele, zájmové kroužky, odříznou od nich matku, a tím bez uzardění poruší všechny principy, na kterých je postavena Úmluva o právech dítěte a Listina základních práv a svobod. To vše jen proto, že stát neumí zajistit práva rodičů civilizovaně.

Kdo se účastnil někdy rozhodování soudů o svěření dítěte do péče, musel lkát nad rutinním přístupem řady soudců, jejich netrpělivostí rodiče i vyslechnout, nepřesnou, zavádějící a někdy účelovou protokolací, nezkušeností některých sociálních pracovnic sotva škole odrostlých, bezmocností naší justice a naprostým nechápáním toho, co znal už Komenský – chraň se zranit duši dítěte. Kdyby měl soud skutečně autoritu, nemusel by její absenci nahrazovat metodami, které nelze nazvat jinak než týrání dětí z nařízení státu. Dítě má na psychiatrii se svým zmateným a malým rozoumkem vydržet to, z čeho by se možná dospělý po pár dnech zhroutil. Sníme či bdíme?

Stát nechce platit náhrady za to, že není schopen zajistit rodičům jejich práva. Tak se státní impotence obrací proti nejslabšímu z možných – dítěti, kterého zbaví na několik měsíců všeho. Stát chce zkrátka z moci úřední nařídit lásku. Lásku k někomu, kdo připustí, aby se jeho dítě ocitlo na dlouhou dobu v izolaci. Nemožný cíl, dosahovaný mezinárodně neobhajitelnou metodou.
Už král Šalamoun dal dítě do náruče ženě, která se ho raději vzdala, než by ho nechala ve sporu rozpůlit – protože jen tak poznal pravou matku. A tak by měl uvažovat i český soud. Vždy musí selhání v partnerském vztahu odnést spíše rodič než dítě. Právě proto, že je to dítě, a dospělý musí ustát i nespravedlnost. Nespravedlnost? Je možné vnímat otce jako otce, přihlíží-li deportaci vlastního dítěte za dveře psychiatrie? Ne. Dokonce ani tehdy, kdyby mělo hrozit, že dítě skutečně možná pár let neuvidí.

Zůstala by mu totiž šance nalézt si k němu cestu později - hlas krve je hlas krve, a vidíme to každý týden v Poště pro tebe. Tuto šanci deportováním svého syna či dcery za brány psychiatrie však definitivně ztrácí. Je tedy skutečným důvodem zájem mít vztah ke svému dítěti, nebo se pomstít bývalé manželce? Není ta psychiatrie nakonec jen alibi, že stát něco koná? Ať je to jakákoli zhovadilost?

Ale stát nevidí a neslyší. Neslyší plačící děti, zoufalé matky, vyděšené odborníky…Možná by se vzpamatoval, kdyby tyto svobody zbavené děti zastoupeny dobrými právníky začaly žádat za prožité strádání miliony, tedy mnohem vyšší částky, než stát dostává pokuty ve Štrasburku. Protože pokud neplatí Komenský, Šalamoun, Úmluva o právech dítěte a Listina základních práv a svobod, ani zdravý selský rozum a cit, pak musí nastoupit tvrdé zúčtování. Kdyby se stalo něco takového mému dítěti, žádala bych pro něj miliony. A věřím, že bych uspěla. Měsíce za zdmi psychiatrie bych mu tím z hlavy nevymazala, ale dala bych mu najevo, že ten, kdo to způsobil, platil jako mourovatý. Protože i satisfakce je lék.

To píšu vše s vědomím, že odsuzuji matky, které brání bez vážného důvodu kontaktu svých dětí s jejich otcem. S mužem, kterého jim kdysi za otce vybrala zcela dobrovolně. Jejich selhání ale nesmí nikdy odnášet dítě. A otec by měli být prvním v řadě, kdo by zavření dítěte na psychiatrii zabránil. Král Šalamoun by mu to rozhodně poradil. A to byl věru moudrý muž.