Napřed jsem měla vztek, pak jsem cítila stud, pak jsem se snažila pochopit, a dnes je mi Petra Nečase líto. Kdo se někdy opravdu zamiloval, ví, že láska je slepá. Nevím o tom všem nic víc než to, co píší média. Což je v podstatě velmi málo. Prošlo ale kolem mne už tolik lidských osudů, že zkusím fikci. Fikci příběhu, který by jednou možná stálo za to zfilmovat. Nedělám si patent na správnost úsudku, a podotýkám, že vše je čistě má osobní fantazie, kterou někdo může nazvat příliš odvážnou. Ale kdo někdy skutečně miloval, pochopí…
Požadavek církví směřující k obcím na vydání majetku, ze kterého jsou popravdě vyděšeni politikové napříč spektrem, může mít jedinou odpověď. Obce nesmí dát církvím ani metr, ani cihlu.
Bylo jen otázkou času, kdy si komunální politikové začnou uvědomovat svůj respekt u občanů, a pokusí se ho přetavit do vyššího podílu na řízení tohoto státu. První pokus ale není příliš šťastný. Projekt Starostové a nezávislí končí rozpačitě, pojem nezávislost je klamavou reklamou a starostové zapojení v tomto projektu hrají druhé housle. Přitom si troufám tvrdit, že starostové a komunální politikové vůbec patří, až na některé černé ovce, mezi skupinu, která by mohla a měla nejvíce pomoci této zemi, tedy tvrdím, že by měli hrát ne druhé, ale první housle.
Zastánkyně domácích porodů se ohlížejí jen na sebe, a zapomínají na své nenarozené dítě. To, že riskují bez dostupné lékařské péče svůj život je jejich volba. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale nemají právo riskovat život svého dítěte. To by o tom muselo to dítě samo rozhodnout, což je nemožné.