Tak nějak okomentovala přítelkyně mé neskrývané nadšení, že budu mít blog na aktuálně.cz. (Protože v okamžiku, kdy jsem tu zprávu dozvěděla, obšťastnila jsem totiž tímto sdělením každého, koho jsem potkala). Chci jít s dobou, pravila jsem radostně. Zatím sice nevím, jak se do blogu technicky píše, ale vím, CO chci do něho psát! Taky je to moderní, rychlé, a moje touha sdělovat světu své postřehy bude uspokojena! Technika se poddá. Zkrátka – budu psát o všem pro všechny!

No právě, pravila přítelkyně racionálně, a napila se poté dlouze kávy. Aby někdo taky nepojal touhu – hlavně si to s tebou po přečtení vyřídit. Zase budeš jako vždy upřímná a otevřená se srdcem a názory na dlani, a někoho pěkně na……š. Znáš se!

Zarazila jsem se – znám se skutečně? Znám sama sebe skutečně tak, že mohu psát i pro jiné? A opravdu jsou otevřenost a srdce na dlani a vlastní názor tak nebezpečné životu?

Kdyby sis psala ty svoje články do toho bloku, pokračovala přítelkyně, uspokojíš své múzy taky, a neponeseš kůži na trh.

To se mi najednou ulevilo! Tak ono to je o kůži na trh! Tak tu nosím už víc jak dvacet let. Nemluvím o věku – bohužel! - ale o době svobody, která pro mne znamená právě toto - nemít strach mít názor a nebýt závislý na jakýchkoli lidech a cenzuře nahoře. Odvážná kombinace ve společnosti, v níž jako by byl člověk s vlastním názorem už zase tak trochu rebel bez příčiny. Byť příčin je kolem nás bezpočet.

Zatímco tedy přítelkyně, znaje mne, přijala zprávu o blogu s přátelským skeptickým humorem a slovní hříčkou, moje patnáctiletá dcera projevila neskrývané nadšení odpovídající mému. Sice nemluvila květnatě o uspokojování touhy sdělovat světu názory a postřehy, ale vyjádřila to po svém - teda mami, to je hustý! Super!

Tak si tu sedím ve večerním tichu, a píšu si náměty do blogu do bloku. A je to hustý a super. Což doufám bude platit i o mých textech tady… Uff – že by byla premiéra za mnou?