Nepotřebuji manžela, potřebuji manželku
Jak mi došlo, že chci-li budovat úspěšnou právnickou kariéru, dělám chybu, když hledám manžela. Měla bych mít po svém boku typickou českou manželku!
Pětadvacet let mi trvalo tohle prozření. A dostalo se mi ho, jak jinak, od muže. To bylo tak. Svého času jsem byla holka krev a mlíko, mající touhu studovat práva. Také jsem chtěla být milovanou ženou, a cokoli podobajícího se feminismu mi bylo vzdálené. Vždyť co je hezčího než mužské objetí!
Avšak cestu ke kýženému diplomu jsem si zkomplikovala, neboť jsem povila, jak to v mé generaci chodilo často, ve velmi mladém věku dítko. Nu což, jako nejstarší ze tří dětí mne to nezlomilo – a Karlovu univerzitu jsem absolvovala při zaměstnání i dítěti bez větších potíží. Přesto to bylo docela těžkých pět let. První manžel totiž jaksi nechtěl pochopit, že studium práv je věc náročná, a plnění manželských povinností stavěl před zkoušku z trestního práva, a pokud jde o přípravu na zápočet, preferoval zcela kategoricky teplý oběd. Vydržela jsem dva roky a kapitulovala – raději bez manžela s jeho požadavky na služku, kuchařku a milenku v jednom, zato směrem k diplomu. Podařilo se - cesta k právnické kariéře otevřená! Ale kdeže…
Ale abych to zkrátila –dopracovala jsem se přesto všechno až k samostatné a docela smysluplné advokátní praxi. I když jsem v touze po láskyplné náruči v mezidobí opět vyslovila slib manželský a porodila další dceru, rozhodla se postavit dům a zasadit několik desítek stromů - i to se mi podařilo. A opět vařila, prala, gruntovala…a u míchání polévky se učila na advokátní zkoušky. Protože mi to docela pálí, nestěžuji si na nedostatek práce a dokonce dávám práci dalším – a můj tým je skvělý. Co jsem nemohla označit za skvělé, bylo opět manželství – nebylo špatné, jen jsem byla za ty roky opět jako vymačkaný citrón, a zažívala - opět - nechápavé pohledy, cože mi to vlastně vadí, vždyť nikdo, považte, mi nebrání (!) dělat svou práci! Jenže – až je doma vše ok a všichni mají, co potřebují. Předpokládáte správně – abych získala přece jen více času, vzdala jsem se podruhé přídavného jména „vdaná“ v občanském průkaze. A říkala si – bude do třetice všeho dobrého? Že by se to někdy podařilo, najít dobrého manžela pro pracující ženu, která chce něčeho dosáhnout?
Tedy stále dokola otázka jeden problém – jak dobře dělat svou práci, rozvíjet kariéru a jít ve stopách velkého Tomáše Sokola a jemu podobných, když máte současně dceru na vysoké, druhou mířící na střední, neustálý koloběh prádla, nákupů a vaření, o domácnosti a zahradě nemluvě, a taky bych o sebe měla pečovat – nějaké to fitko, a také odpočinek – kdy probůh? – a být milá na klienty volající i večer v osm či o dovolené, protože „jsem tady přece pro ně“. A s čím si už vůbec nevím rady, to jsou pozvání na společenské akce typu tenis, golf či zahradní párty, na které jsem zvána, a jejichž odmítnutí mne stává obrovské penzum kreativity. Ne že bych nechtěla jít. Naopak- chtěla! Odpočinout, i dobrého moku popít.
Jenže… Co ta už tři dny nachystaná žehlička vedle vypraného prádla? A co oběd – rodina chce jíst. A záclony by chtěly aspoň sundat, když ne vyprat. A plevel vyplet, aby nepřevýšil výšku okrasných stromů. A zase jsem zapomněla zaplatit složenku! A dcera by chtěla popovídat o svém budoucím studiu. A starší dcera pohovořit o svém novomanželství. A rodiče mne už neviděli čtrnáct dnů! Cože to prý pořád dělám. Došlo mléko a Jar. O Cifu nemluvě. A lodičky by chtěly odnést do opravny, protože dlažba od soudu k soudu jim nesvědčí. A Soudní rozhledy jsem nečetla už měsíc. Po první stránce totiž padám do komatu a spím. Oblíbený film sleduji pouze od plotny a knížky vrším na dovolenou – z které pravidelně odjíždím dřív než ostatní, protože vždy je v kanceláři něco nutného zapotřebí.
Když jsem to popisovala kolegovi advokátovi, abych ho trochu pobavila, protože řešil dilema, zda jít hrát tenis dnes nebo až zítra a dnes si udělat pár kilometrů na kole, usmál se – „Holka“, povídá, „na tohle já mám manželku! Zrovna tuhle košili mi ráno žehlila, když jedu k tomu soudu! A večer máme řízky…“ A v tu chvíli mi to došlo. Celý život vyhlížím dobrého manžela. Který mne bude mít rád, bude, podržte se, tolerovat mou práci, a promine mi, že domácnost nebude vždy jako z časopisu. Nebo dokonce pomůže! Požadavky minimální. Přesto je to problém. Jak by taky ne, když hledám manžela.
Nepotřebuji manžela, abych mohla rozvíjet svou kariéru a být úspěšnou, vždy upravenou a vše stíhající ženou, která si tu a tam půjde pinknout golf či tenis. Potřebuji manželku! Která mi udělá servis, a ráno mne s úsměvem vyprovodí, jednou za čas připomene výsledky dětí ve škole, vyřídí za mne opravu bot a sdělí mi, kdeže je v domácnosti Jar, když náhodou jednou za rok budu mýt nádobí, protože ona bude mít chřipku. Zvládnu konečně dlouho chystaný doktorát a možná, možná si snížím (či zvýším? – nevím, co je lepší) v golfu handicap. Zatím je mým handicapem jen to, že jsem – žena. Žena, která miluje paragrafy i svou rodinu. A hledá, asi jaksi s ohledem na tradice, za životního partnera muže – tedy osobu zcela nesprávného pohlaví pro úmysl být úspěšnou.
Když jsem svůj objev o tom, že potřebuji pečlivou a starostlivou manželku namísto jakéhokoli manžela vyjevila kamarádce, upřímně a dlouze se smála. Přišlo jí to vtipné. Do chvíle, než se vrátil z práce její manžel, a jen co dojedl jí namazaný chléb, dal jí pusu na čelo: „Jdu na basket, miláčku. Vrátím se na zprávy.“ Zmlkla, podívala se na nádobí v dřezu, sešity na stole, které musí do zítřka opravit, a šla zkontrolovat teplotu synovi, který ležel vedle s angínou. Když se vrátila, byla zádumčivá. „Ty, víš co?“, řekla po chvíli. „Jdu do té manželky taky. Děti už máme, o co jde?“ A zase jsme se zasmály. My holky (zatím) bez vědeckých titulů, které bychom jinak zvládly hravě…
Pětadvacet let mi trvalo tohle prozření. A dostalo se mi ho, jak jinak, od muže. To bylo tak. Svého času jsem byla holka krev a mlíko, mající touhu studovat práva. Také jsem chtěla být milovanou ženou, a cokoli podobajícího se feminismu mi bylo vzdálené. Vždyť co je hezčího než mužské objetí!
Avšak cestu ke kýženému diplomu jsem si zkomplikovala, neboť jsem povila, jak to v mé generaci chodilo často, ve velmi mladém věku dítko. Nu což, jako nejstarší ze tří dětí mne to nezlomilo – a Karlovu univerzitu jsem absolvovala při zaměstnání i dítěti bez větších potíží. Přesto to bylo docela těžkých pět let. První manžel totiž jaksi nechtěl pochopit, že studium práv je věc náročná, a plnění manželských povinností stavěl před zkoušku z trestního práva, a pokud jde o přípravu na zápočet, preferoval zcela kategoricky teplý oběd. Vydržela jsem dva roky a kapitulovala – raději bez manžela s jeho požadavky na služku, kuchařku a milenku v jednom, zato směrem k diplomu. Podařilo se - cesta k právnické kariéře otevřená! Ale kdeže…
Ale abych to zkrátila –dopracovala jsem se přesto všechno až k samostatné a docela smysluplné advokátní praxi. I když jsem v touze po láskyplné náruči v mezidobí opět vyslovila slib manželský a porodila další dceru, rozhodla se postavit dům a zasadit několik desítek stromů - i to se mi podařilo. A opět vařila, prala, gruntovala…a u míchání polévky se učila na advokátní zkoušky. Protože mi to docela pálí, nestěžuji si na nedostatek práce a dokonce dávám práci dalším – a můj tým je skvělý. Co jsem nemohla označit za skvělé, bylo opět manželství – nebylo špatné, jen jsem byla za ty roky opět jako vymačkaný citrón, a zažívala - opět - nechápavé pohledy, cože mi to vlastně vadí, vždyť nikdo, považte, mi nebrání (!) dělat svou práci! Jenže – až je doma vše ok a všichni mají, co potřebují. Předpokládáte správně – abych získala přece jen více času, vzdala jsem se podruhé přídavného jména „vdaná“ v občanském průkaze. A říkala si – bude do třetice všeho dobrého? Že by se to někdy podařilo, najít dobrého manžela pro pracující ženu, která chce něčeho dosáhnout?
Tedy stále dokola otázka jeden problém – jak dobře dělat svou práci, rozvíjet kariéru a jít ve stopách velkého Tomáše Sokola a jemu podobných, když máte současně dceru na vysoké, druhou mířící na střední, neustálý koloběh prádla, nákupů a vaření, o domácnosti a zahradě nemluvě, a taky bych o sebe měla pečovat – nějaké to fitko, a také odpočinek – kdy probůh? – a být milá na klienty volající i večer v osm či o dovolené, protože „jsem tady přece pro ně“. A s čím si už vůbec nevím rady, to jsou pozvání na společenské akce typu tenis, golf či zahradní párty, na které jsem zvána, a jejichž odmítnutí mne stává obrovské penzum kreativity. Ne že bych nechtěla jít. Naopak- chtěla! Odpočinout, i dobrého moku popít.
Jenže… Co ta už tři dny nachystaná žehlička vedle vypraného prádla? A co oběd – rodina chce jíst. A záclony by chtěly aspoň sundat, když ne vyprat. A plevel vyplet, aby nepřevýšil výšku okrasných stromů. A zase jsem zapomněla zaplatit složenku! A dcera by chtěla popovídat o svém budoucím studiu. A starší dcera pohovořit o svém novomanželství. A rodiče mne už neviděli čtrnáct dnů! Cože to prý pořád dělám. Došlo mléko a Jar. O Cifu nemluvě. A lodičky by chtěly odnést do opravny, protože dlažba od soudu k soudu jim nesvědčí. A Soudní rozhledy jsem nečetla už měsíc. Po první stránce totiž padám do komatu a spím. Oblíbený film sleduji pouze od plotny a knížky vrším na dovolenou – z které pravidelně odjíždím dřív než ostatní, protože vždy je v kanceláři něco nutného zapotřebí.
Když jsem to popisovala kolegovi advokátovi, abych ho trochu pobavila, protože řešil dilema, zda jít hrát tenis dnes nebo až zítra a dnes si udělat pár kilometrů na kole, usmál se – „Holka“, povídá, „na tohle já mám manželku! Zrovna tuhle košili mi ráno žehlila, když jedu k tomu soudu! A večer máme řízky…“ A v tu chvíli mi to došlo. Celý život vyhlížím dobrého manžela. Který mne bude mít rád, bude, podržte se, tolerovat mou práci, a promine mi, že domácnost nebude vždy jako z časopisu. Nebo dokonce pomůže! Požadavky minimální. Přesto je to problém. Jak by taky ne, když hledám manžela.
Nepotřebuji manžela, abych mohla rozvíjet svou kariéru a být úspěšnou, vždy upravenou a vše stíhající ženou, která si tu a tam půjde pinknout golf či tenis. Potřebuji manželku! Která mi udělá servis, a ráno mne s úsměvem vyprovodí, jednou za čas připomene výsledky dětí ve škole, vyřídí za mne opravu bot a sdělí mi, kdeže je v domácnosti Jar, když náhodou jednou za rok budu mýt nádobí, protože ona bude mít chřipku. Zvládnu konečně dlouho chystaný doktorát a možná, možná si snížím (či zvýším? – nevím, co je lepší) v golfu handicap. Zatím je mým handicapem jen to, že jsem – žena. Žena, která miluje paragrafy i svou rodinu. A hledá, asi jaksi s ohledem na tradice, za životního partnera muže – tedy osobu zcela nesprávného pohlaví pro úmysl být úspěšnou.
Když jsem svůj objev o tom, že potřebuji pečlivou a starostlivou manželku namísto jakéhokoli manžela vyjevila kamarádce, upřímně a dlouze se smála. Přišlo jí to vtipné. Do chvíle, než se vrátil z práce její manžel, a jen co dojedl jí namazaný chléb, dal jí pusu na čelo: „Jdu na basket, miláčku. Vrátím se na zprávy.“ Zmlkla, podívala se na nádobí v dřezu, sešity na stole, které musí do zítřka opravit, a šla zkontrolovat teplotu synovi, který ležel vedle s angínou. Když se vrátila, byla zádumčivá. „Ty, víš co?“, řekla po chvíli. „Jdu do té manželky taky. Děti už máme, o co jde?“ A zase jsme se zasmály. My holky (zatím) bez vědeckých titulů, které bychom jinak zvládly hravě…