A co teď s ním?

V našem městě se nemohu nikde opít. Skoro všichni mne znají. Dobře mi tak – už více jak 12 let jsem v zastupitelstvu, už více jak 12 let buším do nepravostí radnice. Kdyby jen nepravostí – teplárnu nám naši mocní přivedli k bankrotu. A hloupě rozprodali kde co. Často spekulantům. A desítky podivných kšeftů a kšeftíků. A utajování. A podivného odměňování. Ta smůla našeho vedení, že obecním věcem prostě rozumím! Přesto se vždy spikla početní většina, křesla něco za něco, a opozice mnou vedená byla vždy v menšině. Těsné, ale menšině. Byla to bezmoc, a jen jsme přihlíželi, jak dříve prosperující městská firma jde do pekel.

Jenže já se nedala. Trpělivě jsem je celá ta léta přichytávala při lžích, trpělivě a hlasitě jsem nazývala vše pravým jménem – neschopnost neschopností, zlodějinu zlodějinou, podvod podvodem. Zkoušeli ledacos. Napřed se nějak „domluvit“. Pak mne zastrašit. Pak mne zdiskreditovat v místním plátku. Koupit jsem se nedala, zastrašit už vůbec, a za diskreditaci, kdy už úplně museli ztratit rozum, museli zaplatit odškodné 250.000,- Kč. Ano, čtete správně. Taková suma za hrubě urážlivý článek v místním zpravodaji. Protože byl neskutečně nehorázný. Od té doby jsem měla pokoj a moje rodina bazén. Za to, co si prožili, si ho zasloužili.

Teď jsem šla znovu do voleb. Za nezávislé, ale to není vůbec důležité. Jak mi pravil jeden volič, volil by mne, i kdybych kandidovala za Sněhurku a sedm trpaslíků. Nečekala jsem zázrak – na scénu vpadly ambiciózní projekty TOP 09 a VV, stará dobrá ODS, která stála u všech těch průšvihů, spoléhala na věrné, a tak dále. Očekávala jsem možná trochu nesebekriticky, že posbírám zase mnoho hlasů voličů já osobně – poslední roky to tak bylo – ale že výsledek bude jakýs takýs na plichtu. My, TOP, VV…možná i ta ODS… Jak začaly chodit první okrsky, mí soupeři museli vzteky rudnout, já naopak začala blednout.

Zkrátím to – s velkou převahou jsem porazila se svými nezávislými politické značky velké i malé. Výsledek – 7 mandátů „mí“ Nezávislí, ODS – 3, TOP O9 – 3, KDU-ČSL – 2, ČSSD – 2, KSČM – 2, VV – 2. Taky mne mí voliči poctili nejvyšším počtem hlasů. Kdyby se zastupitelstvo sestavovalo podle tohoto počtu hlasů, mám v něm 15 lidí, 2 lidovci, a pak bez KSČM po jednom. Neuvěřitelné. Všichni kolem v šoku.

Lidé mi začali na ulici gratulovat, objímat mne a hladit po tváři (babičky), a to všude, kde jsem se ocitla. „Děvenko“, říkali, „hlavně ať to zvládneš, věříme ti, volili jsme tě. Dej to do pořádku!“ Krásný pocit. Skutečně, bez jakékoli nabubřelosti – úžasné. Kdo nezažil, možná nepochopí, ale být doma prorokem je nevídaná věc.

Jenže… úspěch se neodpouští. A prožívám to v těchto dnech. Jednám. Tedy koaličně jednám. Se srdcem na dlani – první moje minus. Odmítám politické kšefty – druhé velké mínus. Žádám, ať zvolení kolegové respektují alespoň trochu výsledky voleb a vůli voličů – minus jak kdy. A tak to jaksi pokračuje, všichni hrají o to své, což bych jim až tak nezazlívala, ale co některým zazlívám, a nazývám opět pravým jménem, je neuvěřitelná nehoráznost požadavků.

Zástupci VV, kteří získali celkem 7653 hlasů (oproti našim 19639), přišli na jednání s požadavkem, že jejich zástupce MUSÍ být starostou, jinak zorganizují koalici proti nám ze všech ostatních. Jejich kandidát na starostu dostal 628 hlasů voličů a ve městě má jen formální bydliště (jinak žije v jiné vesnici), moje maličkost dostala 1437 a žiju samozřejmě ve městě, za které kandiduji. Sdělili jsme, že nemůžeme tuto podmínku jako vítězná kandidátka akceptovat, protože to neodráží vůli voličů, ať dostanou rozum. Vůle voličů je těmto pánům ukradená a rozum nedostali. Chtějí starostu, a hotovo. Voliči? Kdo to je? Opakuji – zástupci nové strany Věci veřejné.

A já musím doufat, že ten rozum budou mít všichni ostatní – protože jinak nevím, co si s tím výsledkem, který byl malým referendem o dvanáctileté práci mé a mých kolegů, počít, a co pro voliče mého města udělat, aby si jejich hlasů někdo všiml.
Chápu, že někdy ani vítěz voleb nemusí být vítěz voleb faktický. Jenže toto nebylo vítězství malé – ale drtivé. Navíc v malém městě, kde si lidé pamatují a neodpouští. Přesto se najdou lidé, kteří přijdou poté, co volby drtivě prohráli, kdy ještě v komunální politice nepředvedli nic kloudného (pokud vůbec co), kdy dokonce ani nebydlí v daném mastě, a položí na stůl požadavek – chci být starostou, jinak nic neberu. Kde se to v těch lidech bere? Jak je možné, že spoléhají, že jim to projde (věřím, že ne!), a jak je možné, že přesto s nimi dokonce někdo vyjednává a lavíruje? Inu – je to tak.

Svěřím se vám s posledním vývojem. Dostala jsem SMS od jednoho z těchto pánů z VV. Prý budou mít noční střelby, a budou mít terč – jednu kandidátku. Ten pán chodí v mundůru České armády, a já poprvé dostala v souvislosti s komunálními volbami strach. Byl to nejapný žert? Byl to nátlak hrubě za čárou přípustného? Je to vůbec normální slovník? Jistěže ne. Proto jsem se obrátila na Policii ČR. Na tu Polici, kterou řídí Radek John, jehož jeden straník mi tuto bezva zprávu poslal. Nevím, co s tím udělají. Třeba řeknou – prosím vás, vždyť to byla jen taková legrace.

Pro mne a mou rodinu ne. Říkám si jediné – probudí to ty, kteří ještě s takovými lidmi jednají? Nevím.

A kladu si otázku – jsem ještě ráda, že se mi přihodilo tak drtivé vítězství? Jistěže ano – ale mělo být ještě drtivější. Aby vyděrači a ti, kteří kašlou na voliče, neměli šanci.

Nicméně - stále to nevzdávám. Jednám, a doufám. Ve zdravý rozum. V odpovědnost. Ve slušnost. Přesto, že jsem v politice. Malé, komunální - o to více těžké.