Skupování hlasů voličů se ocitlo na prvních stránkách novin. Ale čemu se vlastně divíme? Najdeme ještě něco, co se u nás nedá koupit nebo „koupit“?

Skupování hlasů voličů je věc, s níž nemůže demokrat nikdy souhlasit. Jenže v našich poměrech je to trochu útrpné moralizování. Protože oč je menším úplatkem stovka za hlas než párek v rohlíku, nafouknutý balónek a tisíc lživých slibů? Ten, kdo kupuje, říká rovnou – dostaneš stovku, když mi dáš hlas, protože chci do zastupitelstva. Jiný dá párek, načepuje pivo, dítěti vecpe do ruky balonek a řekne – když mi dáte hlas, udělám to a to. Často lež na lež. Ten, kdo kupuje hlasy, dává ze svého. Obchod se týká hlasu – jasná, transparentní věc. Ten s párkem, balonkem a pivem to platí většinou ze stranické kasy, která se většinou plní s peněz nás všech. A hlas získá většinou za lež. Takže co je vlastně největší amorálnost? Odpovídám – hlavně naše přežité volební systémy, které udělaly z voleb ne souboj osobností, ale peněz. A je jedno kde, jak a za co je kdo dá.

Aniž chci zabíhat do detailů, protože by to čtenáře blogu unavovalo, musím hlavně říct, že považuji jak systém voleb do Poslanecké sněmovny, tak do zastupitelstev krajů a obcí, za více než přežitý. Tento systém degraduje člověka jako osobnost, protože do sněmovních voleb nemůže vstoupit nikdo mimo stranické struktury (a ty mezi sebe jen tak někoho nepustí), a v obecních volbách nemá jedinec zase šanci, pokud nepostaví plnou kandidátku – tedy pokud není stranou republikovou, musí se stát volební stranou místní. Ani Lucie Bílá by nebyla v Otvovicích zvolena, kdyby se postavila na kandidátku sama.

Malé strany nemohou vyrůst, protože je nepustí do televize, do televize je nepustí proto, že jsou malé. Projekty VV a Severočeši.cz ale ukazují, že koupit se dá všechno. Protože pokud máte miliony na propagaci, je vás vidět, najednou jste v průzkumech, najednou jste v televizi, a najednou jste ve vládě nebo v Senátu. Je to mravnější než stovka za hlas? Hlasy pro VV stály možná mnohem víc.

Koupit se ale přesto něco nedá - důvěra a úcta lidí. Absurdním projevem doby je pak to, že zprofanované tváře ve stranách zachraňují – nezávislí kandidáti. Tedy nestraníci. Nebo lidé, co vstoupí do strany last minut, aby se neřeklo. Strany ze sebe sice dělají nepostradatelné, ovšem v okamžiku voleb zjišťují, že jsou tak personálně zprofanované nebo slabé, že povolávají bankéře (Tůma), lékaře (Svoboda), zpěváky (Kalousek) a další, aby vůbec mohli mezi lidi. Podobně ve městech a obcích. Tyto důvěryhodné či aspoň nezprofanované tváře tam pak vytáhnou i ty druhé stojící za nimi… Má tedy tento volební systém ještě smysl?

Většinový systém by lékem nepochybně byl. Ať může do ringu každý. Tedy i ten, kdo by si stranickým průkazem neušpinil ruku ani náhodou. A kdo bude mít nejvíce hlasů, ať sedne ve sněmovně. Kdo bude mít nejvíce křížků ve volbách do zastupitelstev obcí a měst, ať sedne do nich. Poměrný systém totiž dostává do politiky i vyložené outsidery, kteří, kupodivu, často nejvíce vykřikují a s mandáty obchodují.

Nějak jsme si ale zvykli, že koupit nebo „koupit“ se dá skoro všechno. Volební výsledek jako fotbalový. Manželka stejně jako nový model auta. Za chvíli tam spadne lékařská péče a vzdělání. Pak třeba lhůty pro rozhodování – bohatý hned, chudý do 30 dnů. Politika bude tvořena lidmi z horních deseti tisíc, což bude tragédie pro dolních deset milionů. Bude to jako v tom vtipu o anglickém lordovi, který se diví, proč ti lidé na ulici demonstrují: „Nemají práci, sire.“ A lord se upřímně podiví: „To já také ne, a přesto nedemonstruji!“

Tito bohatí (nebo zbohatlí) politikové si pak ve volbách „zaplatí“ (vždy to je něco za něco) nějakého lídra nestraníka, aby si vylepšili image, a jede se dál. Nebo si koupí – hlasy.

Že vám to už dnes něco připomíná? Nejste sami. Žijeme v tom. A ti politikové to jen tak nezmění. Proč by taky. Byli by sami proti sobě. Jediná kandidátka pro celou ČR? Ten děs v očích! Vždyť i tu Prahu raději rozdělili, aby oslabili konkurenci. A skupování hlasů – to už je jen zoufalý viditelný důsledek toho, že je tady možné všechno. Taková špička ledovce.

No, abychom neskončili takto pesimisticky. Pár politiků se podařilo v červnových volbách dostat z kola ven. Ne každý fígl s finančními injekcemi musí vyjít – viz peníze pro kampaň Olgy Zubové, a kde je jí konec.

A taky pravá láska se nedá koupit. Skutečně ne.