...aneb proč se nahoře tak rychle zapomíná, jak se žije dole?

Hlavní problém dnešních politiků je to, že si pletou politickou moc, která má být pouze prostředkem k prosazování politiky jako péče o veřejné záležitosti, v její samotný a jediný cíl. Proto v okamžiku, kdy usednou do ministerských křesel, se starají hlavně o to, aby jim ta křesla zůstala, a už méně o to, že by v té funkci měli hlavně něco smysluplného dělat. Jejich žebříček hodnot je následující: já, ještě jednou já, pro jistotu ještě jednou já, pak rodina a přátelé, pak rodná strana, děj se v ní co děj, pak koalice, popř. opozice, a pak teprve volič – a to jen tehdy, pokud mne volil, a často právě a jen před volbami.

Slovo politika přitom pochází z řeckého z řeckého polis, což je v překladu město, a politiké techné, což lze přeložit jako správa obce. Nemám pocit, že naši politikové (lze-li je tak vůbec v tomto smyslu nazývat), spravují cokoli vyjma sebe a svých partají. Boj o problémy země se zúžil na boj mezi stranami, a uvnitř těch stran na boj mezi jejich jednotlivými křídly či dokonce jen jednotlivci. Správa země (ať ji dnes nazýváme reformy či jinak) se dělá jaksi bokem, mimochodem, problémy občanů jsou těm nahoře v podstatě ukradené. A že jich je. Máme zde tolik lhostejnosti státní správy vůči individuálním osudům lidí, že se až člověk diví, že není více sebevražd. Máme tolik nelogických zákonů a tak chaotický právní řád, že domoci se spravedlnosti začíná být čím dál obtížnější, ne-li nemožné. Státní správě včetně policistů a hasičů snižujeme platy, ačkoli každý dobrý a kvalitní úředník a poctivý policista a odvážný hasič je ve své podstatě pro tuto zemí potřebnější než kterýkoli ministr.

Lidé zvolení do Parlamentu, popř. ministři, se vstupem do vysokých pater politiky lidem až tak fakticky nevzdalují – ocitají se však v akváriu za silným sklem, z něhož je sice vidět ven a my vidíme dovnitř, ale není slyšet zvuk, ať sebevíc bušíte na sklo – komunikace je na bodě nula. A ani ty partaje nepustí ze spárů žádnou svou rybku – kdyby náhodou z toho akvária často vyskakovala, příště ji do akvarijní vody nepustí už v primárkách.

Zdá se mi, že začínáme být v začarovaném kruhu, a že do politiky dnes nikdo slušný a pracovitý nevstoupí. A pokud vstoupí, má dvě možnosti – buď se stát také neslušným, někdy téměř grázlem, nebo odejít. Hraje se jen o to, jak dlouho mu to rozhodnutí pro jednu z těch variant bude trvat. V překladu – politika začíná být postupně kořistí těch druhých – navíc se ukazuje, že mezi starými a mladými kmotry není rozdílu. Potvrzuje se nám to dnes každým dnem, a co dnem, každou hodinou. Není to bezvýjimečné, ale je to většinové. A běhá z toho mráz po zádech. Protože začíná být krutou pravdou – není a nebude koho volit.

Tak ještě do krajů a obcí a měst, kterých se musím zastat – tam to přes všechny občasné skandály komunálních politiků funguje nejvíc – asi proto, že říkat nehoráznosti do mikrofonu lze skutečně jen ve sněmovně, v kraji, a o to více v obci či městě, by autora vynesli v zubech.

Co vlastně dodat? Nechci premiéra, který útočí na Ústavní soud jen proto, že tento soud napravuje zákonné paskvily ze sněmovny, odmítám poslouchat výmluvy „já nic, já jsem „chlastal“, děsí mne statisíce v obálkách, cítím se trapně, když si VV se vší vážností kladou podmínky setrvání ve vládě, zatímco už dávno by jejich lidé měli opustit i poslanecké lavice, a nechovám sympatie ani k jejich rebelům, protože oni věděli, s kým a do čeho jdou, a šli…a případ slečny Kočí je už spíše pro psychiatra než politologa…A taky vím, že stovkám starostů se nelíbí název jejich funkce v názvu politické strany, a jsem rozpačitá z nastrkovaných maskotů typu knížete a investigativního novináře, kterému na rozdíl od jeho novinářské kariéry teď nelze věřit ani slovo…A jímá mne hrůza z levicového populismu dvou vůdců ČSSD, kteří byli odkojeni ne praxí v nějakém oboru, ale právě a jen politikou. A tito všichni lidé z akvária, střídající se před mikrofony s prohlášeními zejména o sobě sama (to nejčastěji), nás dnes všechny mají v rukou.

A jak to tak vypadá, nehrozí, že by kdokoli, kdo má zdravý rozum, váží si své profesní cti, a chce-li dělat něco skutečně užitečného, do politiky, založené na partajním systému, vstupoval.

Co dál – nepochybně a velmi brzy zahájit diskuzi o tom, zda je partajní systém pro veřejný život skutečně to nejlepší, a zda není na čase vnést na politického kolbiště i jiné možnosti. Aby i ti, kteří by měli této zemi co dát, mohli kandidovat, aniž by museli žádat o stranickou průkazku nebo zařazení na stranickou kandidátku. Ono by to šlo. Jenže to by si musely současné „ryby“ vypustit to akvárium. A v tom jsem velký pesimista. Jinak, protože přes ten všechen marasmus tu máme demokracii, jsem spíše optimista – ono nás to přinutí jednou k nějaké akci – tím nás myslím voliče. Protože čeho je moc, toho je už skutečně příliš. Vidím to na organizovanou a k dokonalosti dotaženou kroužkovací metodu. Je totiž jediná možná. Zatím.