Jsem sova. Bdím proto často do pozdních nočních hodin, a jako kulisu k jiné smysluplné činnosti mívám občas puštěné zasedání sněmovny. Větší přehlídku ztraceného času aby pohledal.

Nehovořím teď o obsahu projevu politiků. To je na úplně jinou debatu, která by nikoho nebavila. Hovořím o tom, jak těm lidem tam v těch sálech utíká život mezi prsty. Namlouvají si, jak je důležité debatovat několik hodin o programu, vést diskuze o ničem několik dnů, o obstrukcích nemluvě, hrát své politické hry, hlídat si svá křesla a podrazy stranických kolegů…. A tam někde venku a často daleko doma mají ženy, přítelkyně, v případě dam manžely a partnery, a také děti, které rostou, a jejichž růst nepůjde zopakovat…a přátele, na které nemají čas, a knihy, které nestačí číst…

Kdysi jsem to pár měsíců poznala, a šok z té sociální izolace, ztráty přátelských posezení, rodinných večerů, běžného kina, grilování anebo obyčejného lenošení u dobrého filmu byl nezměřitelný (A to jsem velmi vytížený člověk, který stále zápolí s časem). Došlo mi tehdy, že strávit život za zdmi sněmovny by bylo největším hříchem a neskutečnou rozmařilostí, protože by se mohlo stát, že se jednoho rána probudíte, a ten život bude nenávratně pryč – a pak je pozdě na to si uvědomit, že jiný život už nedostanu, a že to žití bylo promrháno žvaněním a poslechem žvanění a mlácením prázdné slámy, stresy z politických her, řízením nesmyslných schůzí, na kterých se promenují narcisové a političtí egoisté…a naše blízké a neopakovatelné okamžiky zůstaly jednou provždy v propadlišti dějin…a nebudou se opakovat.

S přibývajícími roky si čím dál víc uvědomují, jak je pro mne podstatné, když se zastaví dcera na kávu a několik hodin strávíme na zahradě nebo u ručních prací, nebo když sbalím kamarádky a jedeme do kina a po kavárničkách dát si něco kaloricky hříšného, nebo se rozhodneme a s manželem jedeme na pár dnů k moři, nebo si pustím večer film a pletu druhé dceři šálu…protože toto je pro mne život. Tam v té sněmovně, když vidím Karolínu Peake a uvědomím si, že se její děti dívají na mámu v televizi, jak hodiny a hodiny sedí na židli, která rozhodně neznamená svět, nebo Petra Gazdíka, který má své tři děti stovky kilometrů, a jejich dospívání mu utíká mezi prsty, nebo Miroslavu Němcovou, která poslouchá vulgarity pánů tvorstva, zatímco by si patrně ráda četla nebo chodila po galeriích… neměnila bych svůj život za jejich. Kdo nezažil, neví, jak je život za zdmi sněmovny o ničem, o zbytečných hodinách, dnech, týdnech… které jsou postupem času čím dál víc vzácné. Je to život v uzavřeném kruhu, a znamená často definitivní ztrátu přátel, koníčků, odcizení s rodinou…tedy znamená ztrátu sebe sama.

Poslanci si ani neuvědomují, že to není politická kariéra a lidská pověst, které dávají do této rulety. Dávají do služeb často pochybných politických cílů a ambicí to nejcennější – svůj vlastní život, který díky funkcionářství nežijí. A skoro každý to bere jako nějaký vrchol svého života, vrchol své kariéry, úspěch… Není to tak. Daň je příliš vysoká. Jedou v toku dnů, a pak jednou, až se zastaví, a ohlédnou se, možná až pak stanou vyděšeni – tam u toho řečnického pultu, v těch kuloárech a nepohodlných lavicích, na nekončících klubových schůzích – to byl můj život? Kde jsou jiné vzpomínky?

Ano, je to jejich volba. Oslněni pocitem poslancování si však nemusí všimnout, že život se nežije ve sněmovně, ale venku, a že největší životní hodnota není funkce, ale blízcí lidé a čas trávený s nimi.

Když jsem si to uvědomila, došlo mi, že nejenže mne občas chytá neskutečný vztek, cože to tam ti politici zase vyvádějí, ale bývá mi jich líto – žijí si tam v tom akváriu, mrhají svým životem a cenným časem, aby za pár let zjistili, jak jim ten čas schází, a už ho nikdy nedoženou… že budou knihy, které nikdy nepřečtou, přestože chtěli, a že nikdy nebudou na třídních schůzkách svých dětí, protože prostě děti škole odrostly, a že nikdy se už nebudou se svým mužem či ženou vášnivě milovat, protože vášeň už v tom pozdějším věku tak často nepropuká, a nikdy už nestráví odpoledne jen tak s přáteli, protože už žádné skutečné přátele nemají. Jen ty politické, ale jak řekl už Churchill v jednom ze svých stranických projevů – Vážení přátelé, přátelé neexistují.

Co tím chci říct - kdyby si poslanci a poslankyně uvědomovali, že zahazují svůj život, jednali by efektivněji, pružnějí, rozumnějí, více moudře, více efektivně...já vím, je to sci-fi. Ale neuškodí připomenout, že tak jako nás štve jejich nemohoucnost a arogance a hádavost a politické obchody, je bude štvát za pár let věc stejně podstatná - ztráta vlastního života, který obětovali pro pochybné sněmovní politické hrátky. Protože jen mimo sněmovní zdi se žije život takový, jaký skutečně je. Tam ne.