Nohavica je buď Bůh, nebo Ďábel, řekla mi přítelkyně. Má pravdu. Jeho poslední CD, které vydal po mnoha letech, vás totiž dostane až na samé dno vaší duše a vstupuje do vašeho těla všemi póry.

Tento obrat je zcela na místě. Pokud měl Jaromír v minulosti skvělé texty i melodie, toto CD si s nimi nezadá. Navíc je v něm jako nechtěný bonus mezi řádky jedna zkušenost, z níž mrazí. Že úspěch se neodpouští. Vyzrálý muž s vrásčitým obličejem a bez náznaku úsměvu na své fotografii umístěné na obalu tak sděluje světu – zas mne tu máš. Jaromíre, ještěže tak!

Když před nějakou dobou poctil naši hudební scénu Jaroslav Hutka svou „také“písní Udavač s Těšína, musel to být pro Jaromíra Nohavicu vpravdě šok. Ne z toho, že by bylo něco odhaleno (ostatně nemělo být co vyjma letitého ponižujícího přetahování s agenty Státní bezpečnosti), ale že něco takového se jemu, který rozhodně v minulosti nepatřil mezi protěžované umělce, zato měl co dělat, aby vůbec zpívat mohl, stalo. Lépe řečeno že to někomu stálo za to, aby se to stalo, a proč asi. Nemohl vědět, že většina lidí to identifikovala docela přesně.

Jaroslav Hutka, který kdysi emigroval, a nazpíval jeden známý song, se po revoluci vrátil, užil si pár měsíců světla revolučních lamp a své jedné revoluční písně, aby pak přišel na to, že jeho pěvecký talent skomírá, a stačí tak akorát na to, aby si své písničky sám lisoval a po desítkách kusů prodával. Že zkrátka emigrace v životopise nestačí na to, aby jej lid miloval jako písničkáře, a to stále. Jak velmi jinak na tom byl talentovaný Karel Kryl…a jak velmi jinak na tom byl a je talentovaný Jaromír Nohavica… Jaroslav Hutka zkrátka neunesl svůj profesní neúspěch vedle viditelného obrovského úspěchu Nohavicy, který navíc stále kulminoval. Domnívaje se, že jako emigrant nejlépe ví, jak se tu písničkářům žilo (přestože tu nebyl), a usuzujíc, že lidé by přece měli kupovat jeho CD, když má ty revoluční zásluhy, nikoli CD nějakého Nohavicy, který si tu za totality „klidně“ brnkal a zpíval, vtělil svou nenávist a frustraci do urážlivé písně. Touha být zase slyšen převážila nad vším jiným.

Ano, skutečně byl chvíli slyšet. Ne kvůli kvalitám té písně, ale kvůli skandálu, který vyvolala. To, že nám tady někdo káže totalitní vodu, když v zahraničí pil demokratické víno, bychom přežili. Co nebylo k přežití, byla ztráta Jaromíra Nohavicy, jakého jsme znali. Tato podlost ho viditelně ranila, nechápal ji, a vzala mu jeho největší dar – nadhled. Stáhl se do sebe, a dané období je této skeptické nálady plné.

V tu dobu jsem Jaromíra Nohavicu kontaktovala – ta Hutkova píseň mi přišla nehorázná a podlá. Frustrace z vlastního neúspěchu z ní čišela, nenávist rovněž tak. Nabídla jsem Jaromíru Nohavicovi, že to dáme společně k soudu, pro tu formu, která byla zvolena. Že to Hutka neustojí, že to překračuje vše, co se překročit dá, a že se mu bude muset omluvit. Ta píseň nebyl totiž názor, to byla snaha o to popravit úspěšnějšího kolegu.
Jaromír mi poděkoval za podporu, ale odmítl. Že to nevidí jako cestu, že se s tím musí vypořádat sám. V dalších letech se o to patrně snažil – a snadné to jistě nebylo, soudě podle výstupů navenek. Musel si ti protrpět, protože je to člověk s duší básníka. Občas jsem si s ním vyměnila pár vět, a stále si říkala – měl s ním zamést, měl to udělat… Nebo se té černé můry nezbaví…

Beru to zpět. Jaromír Nohavica se nám vrátil. O jednu zkušenost bohatší – a viditelně silnější. Tuto svou sílu a hloubku myšlenek nám předává na svém novém CD. Nepotřeboval k vyrovnání se s podlým útokem soud. Musel si najít zbraň v sobě sama – a našel. Trvalo to, ale stojí to za to.

A Jaroslav Hutka? Patrně z nového alba Jaromíra Nohavicy nebude mít radost. Nejen proto, že opět trhá rekordy v zájmu posluchačů, je opěvováno kritiky, ale hlavně proto, že při jejím poslechu, najde-li k němu odvahu, běhá mráz po zádech. Je totiž o životě, jaký opravdu je. S dobrým, špatným, trapným, veselým… A kde už neúspěšný písničkář Hutka nemá místo. Ale hlavně je celá o Jaromíru Nohavicovi – o jeho životní filozofii, kterou nejvíce vyjadřuje věta:
„Já chci poezii, jen trochu pochopení, ale tam kde žiju, nic z toho není…“

Musím říct přítelkyni, že se plete. Jaromír Nohavica není Bůh, a není ani Ďábel. Je to ČLOVĚK. A umí to zpívat.