Nesouhlasím až tak s názorem o státu čtvrté cenové. Neurážejme stát, ten za nic nemůže. Na vině není on, ale politikové čtvrté cenové, co spolu čas od času prostě nemluví.

To přesto, že mají hlavně naši zemi vést, a pokud možné udržovat fungování základních rolí státu jako instituce.
Evidentně toho nejsou schopni.

Mají totiž dost starostí sami se sebou, se svými spolustraníky, s opozičníky, se svou stranou, s koaliční stranou, s opoziční stranou, a když už se zdá, že dojde na občany a jejich zájmy, zvedne pan Kalousek prostředníček, pan Krátký pohovoří o prostitutkách, pan Bém zavolá Mazánkovi, panu Zavadilovi ujede zdravý rozum a vzývá 50. léta, paní Kočí si usmyslí změnit slovník dámy za slovník dlaždiče…a zase se to rozjede.

Politikové řeší, co kdo řekl, proč to řekl, jak to řekl, zda to měl říct, a zda se pro jistotu urazí nebo neurazí, a zda se mají nebo nemají omluvit (je zvláštní, že nikoho nenapadne, že by měl třeba položit funkci) - a stát? Ten prostě hyne bez ohledu na svou restaurační kategorii.

Nedivme se, že při řešení těchto problémů není čas si všimnout, že se nám tady v tichosti a nikým nerušena rozbujela řada mafií – jedna lihová, co dokonce už zabíjí, jedna spotřebitelská, která okrádá důchodce na předváděcích akcích, sem tam se objeví dokonce nějaká regionální temná odnož (nejslavnější je ta pražská), a tak si tady prostě žijeme. Stát jede samospádem, což je živná půda pro všechny ty šedé eminence a kmotry, a politikové?

Ti řeší, zda spolu mluvit budou nebo nebudou, budou se dál předhánět v siláckých, rádoby vtipných bonmotech, skutečně na úrovni té čtvrté, páté, šesté cenové, co je a co není prospěšné jejich partaji, či ještě lépe jim samotným, a člověk se až bojí zeptat – kdo tady vlastně vládne?

A nemáme z té odpovědi vlastně docela strach?