Ženy sní o lásce. Muži sní o ženách. Politici sní o tom „být u Moravce“. Minimálně v krajských volbách. Protože být u Moravce je nakročení k volebnímu úspěchu, neboli kdo není u Moravce, ten jako by nebyl.

Nechci rozebírat, nakolik je to spravedlivé – účast se určuje podle průzkumů, průzkumy dopadají podle vyskytování se volební strany v médiích, a pokud se volební strana nevyskytuje v médiích, nemůže být v průzkumech, není-li v průzkumech není v médiích... Tak trochu začarovaný kruh, který nám recykluje stále stejné politiky a stále stejné strany. Malá šance na probití tohoto začarovaného kruhu jsou krajské volby, kde se tu a tam nějaká nezávislá kandidátka nad hranici „jít k Moravcovi“ prodere, a pak má možnost voliče buď zaujmout, nebo se historicky znemožnit. Přiznám se, že tuto šanci „zaujmout“ nebo se „znemožnit“ bych přála všem lídrům v těchto volbách - ovšem nejsem si jista, zda by to udýchal pan Václav a diváci… Ale ne, o tom dnes nechci psát. Chci psát o tom, že jsem na tom "grilu" byla; zda jsem zaujala nebo se historicky znemožnila, nezáleží na mém úsudku, ale prožít to rozhodně stálo za to – a proč se na to nepodívat s trochou úsměvu a s nadsázkou...

Vážení, už ten adrenalin! Den předem Vám zavolá velmi milá slečna – máte preference, zítra večer jdete do otázek Václava Moravce. V překladu – průšvih, vezměte si něco na uklidnění, jdete do přímého přenosu. Když položíte telefon, nevíte, zda mít radost, nebo raději odcestovat někam, kde televize vůbec neexistuje.

A pak – práce! Politikové to mají snadné – zapíchnou funkci a připravují se. My, kteří máme diář následující dva dny plný, to zapíchnout nemůžeme, i kdyby byla hlava někde mimo. Nevím, který anděl při mne stál, ale klíčové dva dny mi shodou okolností odpadla dvě soudní jednání, protože přesně vím, kde by byl ty dny mozek. A že by mi soud odročili proto, že nepředloženě někam kandiduji a „jdu k Moravcovi“ a proto jsem, pokud jde o soustředění, totálně indisponovaná, docela pochybuji, neboť už to, že někomu stojí za to kandidovat kamkoli považuje většina tohoto národa za téměř psychiatrickou diagnózu či úchylku z normálního způsobu života.

A pak ta - genderová nespravedlnost! Muži to mají raz dva. Oblek a učesat se (pokud možno). Ženy? Co „z toho mnoha“ na sebe, a kde sehnat takto narychlo svou kadeřnici. A co na sebe není vůbec jednoduché, vybere-li veřejnoprávní televize prostředí, které vylučují klasickou sukni – možná jen Sharon Stoneová by to v Základním instinktu ocenila - a možná svou osvědčenou metodou vyhrála minimálně u mužské části populace volby :-).

Tedy zúžena volba - delší šaty. Ovšem další problém - za co pak připnout mikrofon? Snad neprozradím žádnou intimnost (ostatně volič si zalouží všechny informace) – za podprsenku. Na které pak to závaží celou dobu cítíte, a modlíte se, aby vydržela…

A ta křesla! Vyšší dámy mají štěstí, ale my lehce nad sto šedesát - usednete, a komíháte nohama ve vzduchu, ať máte jakkoli vysoké podpatky. Rázem se cítíte ve středním věku jako školačka, což skutečně není v seriozní politické debatě přínosem. Tak sjedete nenápadně níž, abyste měla nohy na zemi – aby vám došlo, že židle tak klouže, že můžete sjet až na…. prostě zadkem na zem. Takže pokorně se vrátíte do polohy „vejš“, a volíte polohu aspoň na špičkách. Na nichž pak setrváte celou dobu.

Nicméně je pár věcí, které vám to „utrpení“ vyváží. Sympatický maskér, s nímž nabudete dojmu, že vám to skutečně sluší. Všichni ti lidé okolo, kteří vám bez ohledu na realitu tvrdí, že to hravě zvládnete. Dámy s mikrofony, které vás kvůli nim skoro svléknou, a připadá vám to zcela přirozené. Atmosféra, alespoň v Olomouckém kraji, kde všichni lídři seděli v jedné místnosti a nebyl zde ani náznak řevnivosti – spíše společných obav, abychom to zvládli bez ztráty desítky (starší ročníky pochopí). A pak zjištění, že na slib voličům máme všichni (ta úleva) taháky – aby nám něco nevypadlo.

Mimochodem - slib voličům je připraven pouze pro muže – "až budu hejtmanem". S hejtmankami se nějak nepočítá. Tak jsem to České televizi opravila – a byli za tuto mou profesionální deformaci "být ženou" na mne dokonce milí.

A pak - Václav Moravec! To je ten hlavní bonus. Nemůžete se na něj zlobit, ani když vás v přímém přenosu dusí (a dušení mu jde obzvláště dobře), protože v tom není žádná zloba, jen profesionálně odvedená práce. Neopomene vás pozdravit na chodbě, a jeho úsměv je odzbrojující. Tak trochu ho podezřívám, že ho má patentovaný jako tajnou zbraň na politiky, aby s nimi přežil.

Zkrátka – není důvod před voliči nic tajit – ani taháky na sliby pro ně, ani mikrofon na podprsence, ani paniku na klouzavé židli, ani trému, kterou kdo nepřizná, lže jako když tiskne. Protože, a to je největší přiznání – máme Václava Moravce rádi, sníme o účasti v jeho pořadu, a současně z něj máme těžkého „lufta.“ Protože je často lepší než my. A byl určitě i v Olomouci.

Neboť souhlasně spolu s Murphym říkám - nelze být politikem živým a oblíbeným současně. Pokud jste našli jednoho živého, kterého byste alespoň snesli, je to v podstatě výhra.