Matka vraždící své děti, řidič zavřený za tykadla, mladík střílející na prezidenta… Co mají tyto případy společné? Pocit zoufalství, frustrace, někdy spojený s nízkou sociální inteligencí (matka), se vztekem na politiky a jejich bezduché slogany (řidič), s bezmocností zlepšit svou situaci přes jasnou snahu (střílející mladík).

Úsudek může být jednoduchý – v případě vraždy dětí je matka monstrum, v případě řidiče je nutné chránit majetek, v případě střílejícího mladíka prezidenta – všichni tři překročili očividně zákon, všichni tři musí nést následky (od doživotí po podmínku – patrně). Všechny tři případy mají ale jedno společné - něco tu naprosto zásadně nefunguje. V případě prvním sociální síť, v případě druhém měřítko obyčejné spravedlnosti, v případě třetím ochranka hlavy státu – ovšem u tohoto případu bych se ráda zastavila. Je totiž typický i pro ty první dva.

V naší zemi jsme si zvykli „hrát“ na fungující stát. Tak, jako si prezidentská ochranka „hrála“ na tuto ochranku. Povrch, obal, proklamace, vnější znaky – ano, gorily prezidenta obklopovaly všude, viditelně a jasně – přesto mohl být už mrtvý. Hrajeme si na fungující sociální systém – přesto tento systém nezachytí matku, která je schopna, ať už z jakýchkoli důvodů, zavraždit brutálně své čtyři děti. Hrajeme si na demokracii – přesto jsme schopni poslat do vězení člověka na poškozování cizího majetku, který sice skutečně poškodil, ale to nebyl jeho hlavní cíl a úmysl – chtěl něco vyjádřit. Potrestán bude střílející mladík - o potrestání ochranky už předem pochybuji.

Všichni tři reagovali nepatřičně – matka nejhůře a nejhrůzněji - vraždila, řidič škodolibě - majetek znehodnotil tykadly na hlavách politiků, mladík zoufale - skutečně „vystřelil“ na prezidenta. Ale všichni tři jsou vlastně pachatelé i oběti v jednom. Proč?

Pokud v naší zemi budou ze zoufalství matky vraždit svoje děti, protože jiné řešení neznají, lidé z pocitu bezmoci kreslit po politicích, protože mají pocit, že nic jiného nemohou, a mladíci střílet po prezidentovi pro bezvýchodnost své situace, z níž nevidí úniku, je to jasný vzkaz – něco zcela zásadního tady nefunguje. Tím, co nefunguje, je stát. Ale kdo je vlastně stát? Moc zákonodárná – parlament. Moc výkonná – vláda.

Tedy politikové, politické strany, stranický systém, posílající do funkcí lidé bez odborností, zato se správnou stranickou knížkou. Tedy stručně – nefungují politikové. Ti jsou jasnými viníky zoufalých (a někdy i neomluvitelných) činů zoufalých lidí, protože vražda dětí matkou není rozhodně vražda typická (byť stejně hrozná), malování tykadel není ničení majetku (i když formálně vzato se to tak může jevit), střelba nebyla pokusem o vraždu prezidenta (i když jí teoreticky díky hře na ochranku mohla být), ale spíše výrazem beznaděje mladého muže. Čin byl jen důsledkem něčeho, a každý měl příčinu. A za tu nelze tento stát chválit.

Žádného z nich neomlouvám, matku nejsem schopna ani pochopit, nicméně souvislosti vnímám, jako většina lidí v této zemi, velmi silně, a na klidu mi to nepřidává. Soustřeďujeme se na obal, formu, vnější efekt. Tváříme se, že máme fungující stát. Přijímáme stovky předpisů každý rok, až je z toho právní džungle. Politikové drtí lidi daněmi, úsporami, říkají jim „proflákali jsme to a prožrali jsme to a lépe teď nebude“.

Jenže kdo to „proflákal“, kdo to „prožral“? Občané této země? Ne, ti ne. Ti teď jen umírali z nechráněného trhu s alkoholem, jedna matka zavraždila své děti, jeden řidič namaloval tykadla a jeden mladík vystřelil na prezidenta… Podobných příběhů jsou ale stovky… A jak se začne ztrácet jasná a bezvýjimečná linie mezi pojmy "pachatel" a "oběť", je to krok k mnohem hlubším problémům, a nevidíme jich v Evropě málo.

Nastal čas nastoupit cestu k fungujícímu státu, aby jeho zoufalí občané nemuseli dělat tak zoufale zoufalé věci. Dochází to však politikům vůbec?