Čo bolo, to bolo. Terazky som starostkou. Spím? Bdím? Někdy ani nevím.

Možná si někteří z vás vzpomenou, jak jsem popisovala dění po volbách v mém rodném městě. Od té doby uplynulo mnoho vody v řece Moravě, která mé město míjí, a stalo se mnohé. Když to tak nějak shrnu, po volbách se více menších volebních subjektů spojilo proti vítězi voleb, jehož lídrem jsem měla čest být. Jsem totiž v našem zastupitelstvu už letitý inventář. Ne, že by mne to spojení „mladých a neklidných“ chlapců nějak zdrtilo, ale že to bylo postavené na hlavu, to tedy bylo. Lidé nechápali, my jsme nechápali, o to více za situace, kdy nikdo z nás primárně po funkci starosty nesahal.

Už z toho pragmatického důvodu, že jsme byli všichni, včetně mne, zakotveni ve své práci, a tak výraznou podporu voličů jsme nečekali. Ovšem když přišla, byli jsme nadšeni, a vědomi si toho, že pro legraci se nekandiduje, jsme se odpovědnosti chtěli zhostit se ctí. A podílet se na řízení města, a dlužno říct, že ani ne nutně z pozice nejvyšší. Zkrátka chtěli jsme se nějak domlouvit. Nebylo nám však dopřáno ničehož. Důvody jsou dodnes tajemstvím, co však už tajné není, je to, že to složité a trochu umělé spojení mnoha malých proti jednomu velkému od počátku skřípalo na všechny strany. Protože spojit se proti někomu je jako program málo – schází spojení pro něco.

A tak se pánové čím dál více přeli, čím dál více to bylo vidět, slyšet, a co hůř, čím dál víc to začalo odnášet město. V létě si ještě mezi sebou prohodili funkce, že to spasí když ne svět, tak alespoň mé rodné město. Nespasilo.

Po celou dobu, kdy do sebe bývalí spojenci naráželi, dohadovali se, nemluvili spolu (ano, až tam to mezi dospělými lidmi na místní radnici došlo), jsem za nimi chodila s nabídnutou rukou – vykašlete se na to, co bylo, bylo, pomozme si navzájem, neblbněte, spojme síly našich zkušeností s vaším elánem… Marnost nad marnost.

Rok a půl před volbami se ocitlo vše na bodu mrazu. Pánové spolu nadále nemluvili, tím nevěděli, co který dělá, a vznikaly z toho někdy smutné, někdy kuriózní situace, a někdy situace k vzteku. Radnice v agónii, veřejnost otrávená čím dál víc, zastupitelé už ani nevnímali, kdo je koalice, protože ta se rozpadla, kdo je opozice, protože ta často zachraňovala situaci, a kdo je jaksi mimo všechny, protože už nechápe vůbec nic…

Zkrátím to. Pokud se domníváte, že nakonec pár zastupitelů řeklo dost, takto to dál nejde, musíme udělat něco, co by nás ještě před rokem nenapadlo, domníváte se správně.

A tato vlna mne nasměrovala do křesla starostky mého města. Že je to tak trochu oběť, o tom není sporu. Přišlo to hodně pozdě na to, aby člověk zvládl volební období podle svého, a hodně brzo na to, aby to nějakým samospádem přežil do dalších voleb. Takže jsem se ocitla u rozdělané práce, se kterou z poloviny nesouhlasím, a musím ji dotáhnout, a u dvou tří nevyřešených složitých úkolů, na které si vedení čas neudělalo, a náhle vše bude spěchat. Navíc se ke mně obrátily zraky veřejnosti, že teď přijde ten zázrak, a všechno půjde hladce. Což patrně nepůjde, i kdybych se rozkrájela

K tomu musím souběžně zvládnout svou advokátní praxi a vzdělávací centrum, protože nemohu zklamat jiné lidi jen proto, že některé jsem naopak nezklamala a s odvahou do horkého křesla usedla. Takže pojedu tak trochu rok a půl na 300%.
Nestěžuji si. Kvůli svému městu jsem kdysi kandidovala, kvůli svému městu jsem dnes převzala po pár mírně rozpačitých taženích těch druhých velení. Mužstvo je sice trochu nesourodé, ale zatím se mi to jeví tak, že se všem trochu ulevilo – že je tu starostka, s níž mohou konečně všichni radní a místostarostové mluvit, a která má jakous takous autoritu. Sehraji-li tuto roli, už to bude plus.

Protože mé město skutečně stojí za to – je hezké, zajímavé, s bohatou historií. Mám ho ráda nade vše, přestože se v něm kdysi upalovalo, což bylo hrůzostrašně zfilmováno ve filmu Kladivu na čarodějnice. Ano, to jsme my, jejichž předkové jsme kdysi přihlíželi upálení děkana Lautnera.

Co tedy dodat? Slovy klasika – čo bolo, to bolo, terazky som ke své práci ještě starostkou. A přeji si jediné, aby mi osud přál. Spolehlivé kolegy, pracovitý úřad, trpělivé a velkorysé občany, žádné povodně ani přívalové deště, sloužící zdraví, které vydrží ten nápor, a pochopení okolí, když budu potřebovat odpočinek alespoň pár hodin. Abych pak měla čas a sílu občas napsat svůj blog…

Jinak se toho nebojím. Jak bych mohla. Na radnicích jsem jako doma, a to by v tom byl čert, aby tomu tak nemohlo být i na té domácí. Určitě bude. Můj optimismus je nezdolný. Ostatně - jak jinak. Jak jinak do toho jít, než s optimismem? Lepší metodu neznám.