Před českou politickou scénou se nedá ujet. Zjistila jsem to o prodlouženém víkendu na Jadranu.

Jezdíme tam často a jezdíme tam rádi. Chorvatsko je krásné, moře čisté, lidé si po ničivé válce váží míru a kupodivu i nového členství v Evropské unii. Naděje na zlepšení hospodářské situace s 20% nezaměstnaných patrně umírá poslední. Chorvati jsou navíc velmi činorodí – naši domácí, z nichž se stali léty přátelé, nejenže měli svá občanská povolání (už jsou v důchodu), ale nadále provozují apartmány, založili si olivový sad a dříve ještě prováděli turisty po krásách jadranských národních parků. Své děti naučili pracovitosti a sami stále pracují.

Dohromady je to docela slušně živí – až tak, že jezdí na zimní dovolenou k nám do Čech. To, že si nestěžují, a prostě makají jako o závod, je nám sympatické, a velmi nás to sblížilo – jsme s mužem podobné povahy, a víme, že nikdo nám nedá nic zadarmo. Za ty roky jsme také pronikli do chorvatštiny, neboť není češtině až tak vzdálená, a tak čile po večerech komunikujeme. Před minulými sněmovními volbami se naši přátelé usmívali, že u nás do Parlamentu kandidují striptérky – to když Věci Veřejné oblepily jadranské skály dámami Kočí, Peak a Klasnovou v plavkách. Považovali to, jako katolická země, za recesi, a nemohli uvěřit, že to někdo myslí vážně. Tento rok ale měli lepší sousto.

„Váš premiér je veliky ženskaroš“, smál se náš domácí od ucha k uchu, jen co jsme usedli na uvítací skleničku medoviny. „A vaša mafia je u nas v Zadru. A kde skončily ty vaše holky? Czech republik is very very interesant country!" Zapomněla jsem podotknout, že ten náš jazyk je mezinárodní - chorvatsko-česko-anglicko-ruský :-).

Zkrátka Česká republika je na jihu právě velmi populární. I když jsme tušili, našli jsme ve slovníku, že slovem ženskaroš označují Chorvaté děvkaře, mafií v Zadru myslí pana Janouška a spol v Zadaru, protože ta jména plnila i chorvatský tisk, a my museli přiznat, že ty polonahé holky spolu sice už dávno ani jedna nemluví, nicméně že se opravdu ocitly jako poslankyně ve sněmovně. To je překvapilo, ale doslova šokem pak pro ně bylo, když jsme zašli do podrobností – že jedno z těch mláďat dokonce vyjednávalo vládu, druhé bylo týden ministryní obrany, a to poté, co se stalo místopředsedkyní vlády, a třetí bylo místopředsedkyně sněmovny. Pokřižovali se. A my byli rádi, že už si nevzpomněli na prezidentské pero, protože to jsme již podrobně probrali minulý rok.

No, nebylo nám moc dobře. Přece jen člověk má tendenci se v cizině za svou zemí trochu bít. Skandály se totiž dějí všude, ale tento náš trapný milostný románek s důsledkem pádu vlády je neobhajitelný, protože je hlavně tragikomický, směšný a ubohý. Ano, náš premiér je ženskaroš. To by ještě pochopili, protože pro mužské slabosti je obecně pochopení všude - nikdo ale nepochopí, když mu jeho milenka vládne železnou rukou. Naši kmotři jsou v Zadaru, kde vystavují v nové členské zemi EU své bohatství, aby ukázali, jak se to vlastně dělá. V zemi, kde je DPH 25% a 20% lidí bez práce, a kde nepřiznat jednoho nocležníka mají všichni hrůzu, aby nepřišli o povolení, jsou naši kmotři něco neuchopitelného. A ty polonahé holky, které nás obtěžovaly před třemi lety… darmo mluvit. To v zemi s mírně zakořeněným machismem (vyšší pozicí mužů) je vůbec nepředstavitelné, aby se žena jdoucí do voleb svlékla jako kus masa.

Co jsme mohli dělat… Vytáhli jsme pár českých piv, které vždy přivezeme jako dárek, aby naši pracovití a milí domácí viděli, že přece jen něco v těch Čechách stále funguje, a mezi řečí ledabyle zmínili, že sice máme politiky možná trochu větši, pardon, idioty než jinde, ale že je zase dobře, že jsme se s těmi Slováky dokázali rozejít bez boje, což nezvládli zase ti jejich zástupci. Na to zase zmlkli oni, protože to téma je zde stále skutečně těžké.

Ano, každá země má svá bolavá místa. A nám tam, na břehu klidného moře se zapadajícím sluncem, došlo, že je sice stále lépe, když je premiér ženskaroš a pod pantoflem milenky, než aby byla válka, ale že nás to samozřejmě neomlouvá. A že se u nás nepochybně velmi brzy musí něco stát. Abychom nebyli Evropě pro smích. A v těchto souvislostech je jedno, zda Evropu uznáváme nebo jí pohrdáme. Podstatné je, aby ona nepohrdala námi.

Té medoviny jsme ten den vypili docela dost. Chtěli jsme si sladkou chutí osladit hořký pocit z našich českých mezinárodních ostud, a naši hostitelé evidentně zapomenout na dobu, kdy se nedaleko od nich v Zadaru válečně realisticky střílelo a umíralo. Politika nás zkrátka dostihuje a zasahuje více, než si myslíme. Ať je to mnoho let od války, nebo tisíce kilometrů od domova.

Ví ti politikové vůbec, jak nám ze svých plezírů otravují a někdy i ničí naše obyčejné životy, které bychom jinak strávili normální prací, normálním trávením volného času a cestováním napříč Evropou, a chlubili se naším českým pivem, tvarůžky a perníkem?

K čertu s nimi, řekli jsme si druhý den, a vydali se na výlet do Zadaru. Pana Janouška jsme sice nepotkali, zato hned u parkovacího automatu několik Čechů a několik Slováků. Vzájemně si nejen rozměňovali, ale dávali drobné, aby mohli zaplatit parkování, se slovy – vždyť jste přece naši!

Když jsme pak vcházeli do starého města, kde ještě můžete vidět pozůstatky nedávného válečného odstřelování, s úlevou jsme si řekli – alespoň něco hodně podstatného jsme opravdu zvládli. Teď ještě ten zbytek.