To, že řada členů nyní opouští řady ODS, je jev přirozený, a měl by nechat její věrné v relativním klidu. Jedno je jisté – do nejistoty by útěkáři nemizeli, proto se lze domnívat, že nějaký projekt je již připraven. O čem to svědčí?

Chtělo by se použít známé klišé, že potápějící se loď opouštějí zejména krysy, ale takto jednoduché to není, a ty, co odcházejí, není třeba až takto urážet. Jedno je však jisté – odcházejí lidé, kteří nejsou žádní bojovníci. Jsou to ti, kteří si zvykli na to být v úspěšné straně, sami ale nebyli schopni v této straně vygenerovat silného vůdce. Zkrátka – vezli se, a nechávali to na jiných.

Prototyp útěkáře je tedy člověk, který umí být za bukem vzadu, užívat výhod vládnoucí partaje, je poslušný, loajální, žádný hrdina, který by uměl včas vystoupit tvrdě, s jiným názorem, nedej bože personálním návrhem, aby stranu zachránil v době, kdy to ještě šlo… Tedy šedá zóna, žádná silná osobnost. Tento svým způsobem „aspirinová“ skupina, která neuškodí, ale ani nepomůže, si tyto vlastnosti nese do nového projektu. Povšimněme si, že mezi těmi útěkáři není žádný nový Klaus. O to více se modlí k tomu starému.

ODS se zkrátka vymstila hra na demokracii, která oslabovala Nečase (vliv carevny pro zkratku vypouštím, protože je otázkou, zda Nečas někdy silný vůbec byl), a stýská se jim po diktatuře tvrdého vůdce. Útěkáři proto nesměřují za myšlenkami, ale za tímto vůdcem, v naději, že on za ně opět vybojuje to místo na slunci. Ovšem aniž oni sami budou muset projevit sebemenší míru odvahy. Chtějí se jen přidat, nechat se opět vést – a uspět. Jenže nejsou devadesátá léta. Nový subjekt potřebuje nové talenty, a těch se na trhu politické pravice nedostává. Ostatně obdobně je na tom levice.

Staří guru Zeman a Klaus byli natolik silnými osobnostmi, že vedle nich vyrůst bylo těžké, ne-li nemožné. Proto nenacházíme osobnosti ani vlevo, ani vpravo, proto sociální demokraté vzhlíží k Zemanovi, a občanští demokraté ke Klausovi. Hledají u nich sílu, kterou sami nemají, odvahu, kterou sami nevládnou, a vyhlížejí úspěch, který za ně, podle jejich skrytého přání, tito političtí dědové opět vybojují.

Patří se jim vzkázat – generaci opatrných zbabělců zvoní hrana. Ať přeběhnou kamkoli. Musí se najít odvážné mladé talenty, mladí vůdcové – je jen otázkou, zda tito opatrní strejcové typu útěkářů z ODS jsou svým synům a dcerám tím správným příkladem.

V každém případě odvahu má dnes ten, kdo v ODS zůstává. A první pocit zvenčí? Dělá dobře. Každá katarze někam vede, útěk nikdy.