Vážení přátelé, přátelé neexistují, řekl Winston Churchill k překvapenému politickému auditoriu už před drahnou řádkou let. Věděl, co říká.

Nebyl politikem, který by zoufale hledal vůdce, na jehož hřbetě by se nechal vynést do politických výšin, protože sám silným vůdcem byl, a proti své straně by nepodával žaloby, aby si tím zajistil pět minut slávy poté, co by sám v politické soutěži propadl na celé čáře. Byl to totiž velký muž v celém smyslu tohoto slovního spojení. Přitom kouřil, pil, a nemluvil spisovně. Ovšem muž, o kterého se mohla opřít Británie, a on se ani nezapotácel.

Nehledal v politice přátelství, a byl si vědom, že je to neustálý boj kdo z koho. Bojoval však z výšin svého intelektu (ne nadarmo se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu), své přirozené autority, a svého postavení, které si ovšem odpracoval, nikoli vysoudil.

Kde máme české Churchilly? Proč si ti dnešní politikové myslí, že to za ně někdo vybojuje, a oni přijdou k hotovému? Část sociálních demokratů šilhá směrem na Hrad, vědoma si toho, že bývalý vůdce je stále silnější než ti současní, jakkoli se mohou snažit. ODS hledá spasitele, a ještě si není zcela jista, zda to má být žena (Němcová), nebo muž (Kuba), a někdo by jí měl říct, že by to měl být prostě někdo úplně jiný, nespojený s minulou érou. Václav Klaus za sebe nechal raději hovořit ženu (Bobošíková), a k ní a zprivatizovanému příjmení Klaus se upínají naděje různorodých skupin a skupinek, které samy nedokázaly nic. Martin Bursík opustil svou stranu v dobách zlých, a když se mu ji v těch zase o kousek lepších nepodařilo opět ovládnout, uraženě založil svůj hvozd, nebo les, nebo co to vlastně. A na koho spoléhá on? Na českého voliče, který tuto malost nepochopí a rozdělí své zelené hlasy napůl; a to je Bursíkův cíl – ne uspět, ale poškodit své bývalé zelené s heslem mne chcípla koza, tak ať sousedovi chcípne též. Nově a především trapně si někteří členové sociální demokracie myslí, že jejich vlastní neschopnost nebo naopak schopnost všeho nahradí soudní verdikty; patrně nepochopili, že se stávají nástrojem jediného muže, který se prostě mstí, a ještě k tomu zneužívá svou profesi. To jsou okamžiky, kdy je vám sociálních demokratů až líto, protože takovou předvolební podlost, která není hodna ani samotných aktérů, si skutečně nezasloužili.

Takže – pánové, kde jste? Kde jste čeští Churchillové, kteří by dokázali, tak jako on kdysi, vyslovit sebevědomě, v klidu a s nadhledem – „Můj denní režim: do 11,00 úřadování v posteli, po obědě hodina spánku, celý den alkohol a doutníky. Tak jsem porazit Hitlera!“

Mohl si to dovolit, protože věděl, že jeho lid ho chápe, miluje a uznává. A „maličkost“ - taky toho Hitlera skutečně porazil. Nedej bože, aby nám nějaký Hitler hrozil teď. Jedni by zdrhli, druzí přeběhli k němu, třetí by onemocněli, čtvrtí by požádali nějakou blízkou ženu, aby to vzala za ně, a pátí by podali žalobu k soudu, že se Hitlerovi zakazuje válka.

A tyto blogy by příště byly psány německy.

Takže ve všem tom marasmu zkusme alespoň oddělit kroky fair a un fair. S tím, že do budoucí vlády nemáme žádného Churchilla, takže do války bychom jít nemohli ani náhodou, se holt musíme smířit.

Snad jedna výjimka by se našla – že by se svou životosprávou, cigaretami, nadhledem a intelektem nezatočil s Hitlerem prezident Zeman. Musel by ovšem překročit ústavní zvyklosti - něco mi však říká, že by to udělal bez nějakých zvláštních rozpaků. A protože by byla válka, tak by mu to jistě prošlo. A mohl by pak, obdobně jako Churchill, v oblacích cigaretového dýmu, říct – „Dočetl jsem se, že kouření škodí zdraví. Tak jsem se rozhodl, že přestanu číst.“

Vstanou i u nás noví Churchillové? Měli by. Jinak se usoudíme. Pardon – usoužíme.