Bývá zvykem spíše bušit do všech, kteří se v politice ocitli i do těch, kteří do ní míří. Přitom právě dnes postavit se na kteroukoli kandidátku je dnes přinejmenším odvážné. Proč?

Následující volby jsou totiž pro každého tak trochu velká loterie. Taková tu ještě nebyla. Levice, tedy přesněji ČSSD, asi nevyhraje tak moc, jak očekávala ještě před půl rokem, a procenta pro příští vládu jí mohou přihrát toliko Zemanovci, takže by si zdánlivě nelogicky měla přát, aby Zemanovci do sněmovny vstoupili co nejsilnější. Poněkud schizofrenická situace.

Pravice velmi ztratí, ale asi také ne tak moc, jak jí hrozilo rovněž ještě před půl rokem. Debakl sice očekává ODS, méně než kdysi bude mít i TOP 09, ale vedle nich vstávají noví „pravicoví“ bojovníci. Ovšem ti mohou doplatit na to, že je jich tak moc a hlasy se budou tříštit, neboť mnoho psů, zajícova smrt. A tak se fakt, že volné místo na pravicovém trhu zavětřilo mnoho subjektů, může pravici nakonec těžce vymstít.

Za této situace projevit názor a přihlásit se o své místo na slunci, tedy na kandidátce, a tím potencionálně ve sněmovně, je přinejmenším opravdu odvážné. Protože člověk jde do toho se vším všudy – se svým profesním renomé, politickou minulostí, rodinou… a výsledek rozhodne loterie zvaná volby. Jak se volič vyspí, jak se mu zalíbí ten který billboard, jak bude spokojen s volebním gulášem a nafouknutým balonkem… Nakonec volby rozhoduje i to, jaké bude počasí. Pak něčemu věřte.

Ti, co budou skutečně zvoleni, pak riskují ještě více – jejich partaj se může rozpadnout, mohou je zklamat lídři, budoucí premiér se opět zamiluje a strana půjde do háje… protože tak mnoho neotestovaných subjektů vytvořených s tak nesehraných lidských skupin ještě do voleb nešlo. A přízrak VV se vznáší nad nimi velmi nebezpečně. O tom, že ty party hrají tak trochu bez společných not, svědčí už první odpadlíci z nových subjektů.

Zkrátka kandidáti jdou do toho pod heslem Jeden za všechny, všichni za jednoho – přičemž se počítá spíše s těmi průšvihy, podrazy a útěky než s lidskou mušketýrskou soudržností.

Za tuto odvahu si zaslouží uznání, jeden vedle druhého. Protože jít s kůží na trh není od určitého věku nic snadného. Kandidáti jsou snadná kořist, jsou terč občas povrchních médií, a než si začneme mnout ruce nad grilováním všech všemi, zkusme si třeba říct – měl já bych na to, dát svou tvář na billboard? Ano, jde jim o funkce ve sněmovně. Dokonce si troufám tvrdit, že je většina chce více pro sebe než pro svou volební stranu. Tedy jde jim, lidově řečeno, o ta křesla, vliv, moc i peníze. Pokud ne je i získat, tak o nich ve velkém rozhodovat. Ne všichni to myslí dobře, ne všem jde o obecné blaho.

Ovšem i s těmito výhradami je třeba říct, že kandidáti všech dávají všanc mnoho – sebe sama, svou pověst, pověst svých rodin, mohou ztratit přátele, protože nic tak nerozděluje lidi jako politika (a pak pouze dědictví). A mne napadá – právě to bychom měli kandidátům asi nejvíce připomínat. Že o toto všechno hrají, toto všechno dávají do banku, a je to velmi vysoká sázka, v níž mohou přijít šmahem o všechno, co budovali léta.

Otázka je, zda to ti kandidáti vědí. Pokud ano, to uznání za odvahu si zaslouží. Napříč volebními stranami.
Zda pak zklamou oni tuto volební stranu, nebo volební strana je, není podstatné až tak – podstatné je, zda zklamou lidi v této zemi. Která je tak malá, že se pak mohou odstěhovat.

Tedy mnoho štěstí. Mnoho štěstí ve hře o sebe sama.