Politická funkce jako image nebo služba? Čeká se na novou povolební platformu.

Není většího rozdílu, než když čtete blog politika, nebo blog tzv. normálního blogera. Základní odlišnost? Blog politika se nedá pro frázovitost číst, pro plytkost a opatrnost pochopit, pro účelovost brát vážně. Ne že by všechny ostatní blogy vždy ano. Ale přece jen ta naděje je tak 1:99. Jakoby se s vstupem „tam nahoru“ ztrácel absolutní přehled o tom „tady dole“. Je to logické – který politik byl někdy nedávno účasten toho „tady dole“? Zavřen v akváriu kmitá mezi stranickým sekretariátem, hlasovacím sálem, sněmovním bufetem, a to často od studentských let, tedy musí být zákonitě totálně out. Marek Benda pak může stokrát říkat, že politika je také práce, a divit se, proč o něm lidé říkají, že nikdy nepracoval. Je nutné ho vyvést z omylu. Politika není práce – politika je služba (a když se dělá poctivě, opravdu těžká), a lidem sloužit může jen ten, kdo zná skutečný život. A to těm pánům a dámám z horních pater politiky, tedy z Marsu, schází jako sůl.

Pokud nikdy nezakládali živnost, pokud nikdy nebyli v pozici samoživitele bez soudem určeného výživného, pokud nikdy nepracovali za minimální mzdu, pokud se nikdy neocitli bez práce, pokud nikdy nebyli vážně nemocni, pokud nikdy nebojovali o invalidní důchod, pokud nikdy nebydleli vedle nepřizpůsobivých občanů, pokud se nikdy nemuseli ucházet o práci ve výběrovém řízení….a tak dále a tak dále, život prostě neznají, a proto nemohou nikdy kvalitně dloužit lidem, kteří tím vším procházejí dnes a denně. Udivený pohled Marka Bendy, jehož chlapecky rozcuchané vlásky zešedivěly v poslaneckých lavicích, jeho nechápavý výraz, o jakém že to životě a práci vlastně mluvíme…Není většího důkazu, že je nutné přepřahat. Jenže… je za koho? Kandidují normální lidé? Nebo lidé reprezentujících horních deset tisíc a jejich slouhové? Obávám se, že to druhé.

Do politiky by přitom měli jít úplně jiní lidé. Skvělí ve svých profesích. Zkušení životem. Kteří se už někdy podíleli na řízení obcí, měst anebo krajů, a vědí tedy, o co go, když se řeknou veřejné peníze a veřejné záležitosti. Ne ti, kterým schází politická funkce k jejich image.

Jenže – proč by ti rozumní mezi ty dravce šli? A jak? Chce je někdo na kandidátky? Možná by i chtěl, ale na zprofanované kandidátky tito lidé nepůjdou, a do pokusů s imagemakery také ne, ať mají miliardy nebo ne. Musela by se najít platforma, která tyto lidi soustředí, a založí kampaň nikoli na Mickey Mousech v čele, ale na obyčejné pracovitosti, obyčejné zkušenosti a obyčejné slušnosti bez velkohubých prohlášení. Pak postačí už jen málo – aby si těchto základních hodnot všimla média.

Kolik jich však máme ještě nezávislých? Naděje však umírá poslední, a nesmíme to vzdávat. Kdo? My, co žijeme ten normální život.