Nezávislost znamená, že člověk „vládne sám sobě“, má nad sebou svrchovanou kontrolu, jeho názor je skutečně jeho názorem, a když za něco bojuje, rozhoduje podle svého svědomí a vědomí, ne diktátu či návodu kohokoliv. Tolik lze načerpat z chytrých knih.

V politice však jako by to bylo něco nepatřičného, jako by se člověk směl podílet na správně veřejných věcí jen jako součást skupiny, a jako nezávislý jednotlivec neměl pro veřejný život hodnotu. Tak je postaven náš volební systém – je založený výhradně na politických stranách. Nezávislost je prý nečitelná, podezřelá, nikdo, neví, kam ti lidé patří… Říká se.

Proč ale potom všichni toužíme po nezávislé justici, nezávislé policii, nezávislém tisku, nezávislém prezidentu, nezávislém finančním poradci, nezávislém znaleckém posudku…? Patrně proto, že pojem nezávislost má pro nás nejvyšší kredit a hodnotu, protože znamená, že se nic nepapouškuje, nic se na povel neopakuje po jiných, zkrátka bereme jako jasný fakt, že člověk, je-li nezávislý, dobře rozhoduje, dobře píše články, dobře vyhotovuje posudky a dobře nám radí. Všechno má být nezávislé…ovšem vyjma člověka, který by rád vstoupil do politiky. Tam je „podezřelý“, nelze ho údajně zařadit… Není to tak. Sama nezávislost je jasný postoj nepodřizovat se názoru jen proto, že ho odhlasuje nějaká většina, nenechat si diktovat, používat vlastní mozek, mít vlastní názor, zkrátka nechat si vnitřní i vnější svobodu. Nezávislost je zkrátka výrazem sebevědomí a síly člověka. Ovšem pokud takovým je nebo chce být.

Proto nic proti politickým stranám, sdružuje lidi podle určitého světonázoru, něco reprezentuje, a pro ty, kteří chtějí podpořit myšlenky jiných, ale sami nijak „neovlivňovat dějiny“, je to dobrá forma… Nezávislý člověk je však stále ještě svobodnějším člověkem než straník, nezávislí lidé proto patří do této společnosti jako její intelektová elita, která si může dovolit luxus vlastního postoje a vlastního názoru, což oživuje, hlídá a pozitivně doplňuje politickou scénu. Jako sůl.

Někomu vyhovuje skupina, někdo chce být solitér a chce jít na trh s vlastními názory, vlastním postojem, a v politice ještě dodávám – a dát tuto svou odvahu být sám za sebe do služeb veřejnému životu. Novináři a někdy voliči občas podlehnou davu a říkají – nezávislost není čitelná. Neznám nic čitelnějšího než nezávislost. Naopak politické strany jsou pro mne občas nečitelné vnitřním bojem. Nezávislost obecně je proto nejvyšší hodnota, jaká existuje, jejím synonymem je svoboda, odvaha, síla a sebevědomí. Něco mi říká, že něco podobného potřebuje politická scéna jako sůl.

Chtít nezávislost všude, vyjma politiky, není správné ani moudré. Všechny sliby, které skládají politikové, hovoří o věrnosti všem hodnotám, vyjma těch stranických – přesto jim jsou paradoxně často nejvíce věrni. Nezatracuji politické strany, naopak, mezi členy řady etablovaných politických stran mám mnoho přátel. Já respektuji jejich stranickost, oni respektují mou názorovou nezávislost. Všichni jsme tak pro sebe v běžném životě jasně čitelní. A musím říct, že někdy mi přiznají, že mi mou nezávislost tak lehce závidí. To není třeba – postačí se prostě respektovat. Já jejich politickou závislost, a oni mou politickou nezávislost. A všem by nám mělo jít v podstatě o totéž. O dobrou správu veřejných věcí.

V jednom mám ovšem trvale jasno - pokud by měl cokoli v mém životě kdokoli rozhodovat a tento život ovlivňovat, chci, aby byl - nezávislý.