Soudní kauza sledování bývalé manželky tehdejšího premiéra má takovou úroveň, jakou úroveň má naše politická reprezentace. Tedy úroveň vyžilé, vulgární a všeho schopné madam Pompadour. Kauzou Nečasové jsme se dostali do středověku. A aktuální soudní fraška je jen vizitkou úrovně naší politiky. Dobře nám tak.

Možná by bylo nejlepší, kdyby se na soud s Janou Nečasovou hlavně brzy zapomnělo. Taky na to, že kvůli této kauze padla vláda. Nesdílím názor možná většiny v naší zemi, že by měla být „popravena“. Jana Nečasová není příčina, ale důsledek. Celý případ NečasNagygate je totiž o tom, že normální, schopní a chytří lidé do politiky nejdou, a pak to tak dopadá.
Když se podíváte na osobnosti, které se dostávají na místa ve státě nejvyšší, jsme často ve čtvrté cenové. Sice i čtvrtá cenová může dobře vařit, ale na jedničku prostě nemá. Politikům schází důvodné sebevědomí, nemají přirozenou autoritu, schází jim životní i pracovní zkušenosti, cizí je jim velkorysost, sympatický nadhled, jakákoli výrazná odbornost… Mám pokračovat? Politiku sleduji od listopadu 89... A je čím dál hůř. Když ve svém okolí hovořím se vzdělanými a nepochybně schopnými lidmi, unisono říkají – do politiky? Co bychom tam my vzdělaní, inteligentní, pracovití a normální lidé, kteří nedělají a nechtějí dělat podrazy, dělali? To bychom se museli zbláznit, hlásit se k této skupině!

Jinými slovy jsme si příliš zvykli na to, že do vysoké politiky míří lidé spíše hloupí, kteří se jinde neuplatní, často sice s formálním vzděláním, které ale nikdy v praxi neaplikovali, kteří jsou spíše připravení, omluvám se, žvanit než cokoli vymyslet a prosadit, a když už jsou čirou náhodou zkušení a chytří, zase jsou tak trochu dost schopni všeho. Tito lidé se dostávají do čela politických stran, protože jsme si tak nějak zvykli a apaticky přijali, že takoví lidé tam mají být a jsou. A pokud strana náhodou sáhne jinam, pak je vidět, že je už v takové nouzi, že jí prostě nezbývá nic jiného, než prostě člověka skutečných kvalit do toho čela pustit – aby zachránila, co se dá.

Kdyby nebyly pravda předchozí řádky, jak by jinak bylo možné, že do politiky se dostali a vysoké posty obsadili lidé typu narcise, jako je David Rath, slabocha typu Petra Nečase, "inteligencí sršícího" popletu (kdysi předseda sněmovny!) Miloslava Vlčka, a tak dále… A jak by jinak bylo možné, že premiér země si nechá diktovat od ženy, která by spíše patřila do střelnice na pouti než do Úřadu vlády? Ano, vadí mi, že tito lidé úkolují rozvědku a ta sleduje kde koho včetně manželky premiéra, aby na ni měla milenka téhož rozvodovou munici. Co mi ale vadí ještě více, je to, že nám takoví lidé vládnou. A že nám to nepřijde divné. Kde jsou skutečné osobnosti? Jak je možné, že se do role budoucího prezidenta vpravuje nějaký pan Zdeněk Škromach od bazénku, který se domnívá, že když zhubnul, stal se osobností? To má být česká reprezentace?

V každém případě je nutné si odpovědět na dvě základní otázky – jak přimět skutečné osobnosti, aby do politiky vstoupily, a jak přesvědčit voliče, že Česká republika si zaslouží první, nikoli čtvrtou ligu ve svém čele. Protože jak se to stane, nebudou žádné soudy typu Nečasová. Jednoduše proto, že skutečné osobnosti se jako osobnosti zcela přirozeně chovají, a nikdy nepřipustí, aby se ocitli ve čtvrté cenové.

Nejvíce se to stále daří v obcích a městech. Jejich starostové jsou většinou většími osobnostmi než kterýkoli poslanec či senátor. Jinak by ve svých městech neobstáli. Ale taky říkají – nahoru? Nikdy! Ptejme se proč. A hledejme motivaci pro lidi, za které se nebudeme stydět, když nám budou vládnout. Aby nám vůbec vládnout chtěli. Zkrátka přesvědčujme ty, které politika zoufale potřebuje, a nevolme ty, kteří zoufale potřebují politiku. Volme ty, kteří i bez politiky jsou NĚKDO, a zapomeňme na ty, kteří by bez politiky byli NIKÝM.