Můžeme být sami sebou, když nebudeme sami sebou? Máme uměle vytvářet, kým jsme, nebo máme být opravdu tím, kým jsme? Máme hrát životní role, nebo život žít?

Tohle bys neměla sdílet, jsi advokátka! Tohle bys neměla říkat, aby sis profesně neuškodila. Tam bys neměla chodit, nejsou tam lidé tebe hodni. Ten blog nebyl taktický. Zkrátka občas mi říkají - buď tím, kým jsi - rozuměj tím, jak by tě měli všichni vidět... Ale mám toho dosáhnout popřením sebe sama. Proč bych měla? Proč hrát divadlo?

Je to příznačné pro politiku. Někdo vytváří strategie, jsou na to dokonce celé týmy, aby říkaly dotyčnému, jak se má tvářit, co kdy říkat, co kdy kde přestřihnout, a puritání prominou - co kdy kde "přefiknout" a kdy se vyfotit u močení. Měřítko je jediné - jak zvýšit svou popularitu, své body u voličů. A tak politikové neví, co roupama dělat. Že je to někdy trochu legrační, jako například řízený románek s letuškou v případě Václava Klause, nebo náš prezident v rybníku na nafukovacím člunu, je jim víceméně jedno. Důležité je, že to zabírá. Politikové jsou tedy tak trochu herci. Tu horší, tu vynikající, tu hlavní role, tu vedlejší, a někdy ani to ne. A někdy ani štěk.

Ale proč bychom takové divadlo měli hrát my, "civilové"? Ano, jsem advokátka. Znamená to, že nemohu na svém facebookovém profilu sdílet sem tam úsměvný test, hrající si kočky, nebo lechtivý vtip? Vadí někomu, že sdílím sošky andílků, neb jako ateista věřím, že při mne mnohokrát v životě stáli? A že mám mezi přáteli členy různých stran? Prý bych se měla více profilovat... Ale to nechci, mně přijde zajímavých lidí napříč spektrem docela dost. A mohou mít dokonce i protichůdné názory. A tak mám mezi přáteli i ty, kterým nevadí příliv uprchlíků. Mně vadí. Ale říkám to kultivovaně. Oni taky. Proč se "škrtat" ze života? Mně zajímají jiné pohledy, a snad i moje někomu přijdou vhod. Jen neomylný člověk nemá rád jiné názory. Nebo ten, který se jich bojí.

V těchto dnech půjdu ve svém rodném městě na besedu o islámu. Ale prý bych neměla. Prý tím podporuji exterémisty (pořádají to odpůrci imigrační vlny), což bych jako známá advokátka neměla. Tedy přesněji řečeno - můžu prý mít tyto názory, ale neměla bych je říkat tak nahlas, abych nepopudila ty druhé.

A taky že bych měla dávat na svou zeď jen inteligentní materiály.

Probůh... Jsem normální člověk, který i relaxuje. A někdy i docela lidsky - třeba hraju hry na IPhonu (spojuju si ovoce nebo jiné předměty, a dělá mi dobře postup do každého dalšího kola). Taky mám své názory, a proč bych je nemohla říkat? A neznamená to, že zatracuji ty, kteří je mají jiné. Naopak - jsem ryzí demokrat ve stylu - nesouhlasím s vaším názorem, ale budu se bít vždy za to, abyste jej mohl říkat. A jsou večery, kdy se nedívám na filmy typu Králova řeč (vynikající), ale pustím si Kameňák. Nic lidského mi není cizí, a nemám ráda intelektuálské pózy. Neohrnuji nos nad lidmi, co nemají vysokou školu nebo maturitu. Někdy se zahrabu namísto paragrafů do klubíček a pletu a háčkuju, a jak říkám, vypínám mozek. Nebo mají být jehlice jako přežitek inkognito? Nebo se zasměju testu, kolikrát se v životě ještě vdám, což ten "věrohodně" zjistí během pár vteřin.

Zkrátka nechci hrát pózy. Pro práci to nepotřebuji, tam není podstatný obal, ale obsah. A tak chci žít i život - život s obsahem, ne obalem. Nechci se tvářit jako někdo, kdo nejsem. To je nejvíc namáhavé - ta přetvářka. Nejsem Mirek Dušín, co nikdy neřekl sprosté slovo. A někdy taky nemám svůj den. Ale nechci každou minutu života kalkulovat, co a jak bude vypadat, co si kdo bude myslet... Svého času jsem u televize málem zatleskala - to když se ozval Vladislavským sálem hvizd Dagmar Havlové-Veškrnové, která se v tu chvíli vykašlala na pózu první dámy, a stala se manželkou, milující ženou... Tedy co to říkám - nestala, prostě jí v tu chvíli byla.

Co tím chci říct? Mám pocit, že mnoho lidí hraje vnější hry. Hrají si na někoho, namísto aby byli sami sebou. Jen proto, že mají titul, se stydí přiznat, že si někdy nejvíce odpočinout u toho Kameňáku. Nebo že namísto šachů si zahrají piškvorky. A svůj názor raději neřeknou, aby se nějak neshodili. Nedávno mi říkal jeden pražský kolega - to víš, že jsem volil Zemana, ale tady to přiznat nemůžu, sežrali by mně. Jak se to liší od výroku - víš, já ty komouše taky nemusím, ale chci dostat devizový příslib, tak držím ústa?

Uzavíráme se tak sami do vlastní nesvobody říkat své názory jen proto, že se cítíme na jevišti...A chceme vždy ten potlesk. Bojíme se přiznat, že jsme taky jenom lidi, co mají třeba rádi - kočky. Stydíme se přiznat, že golf naopak nemáme rádi, protože golf je právě v módě a všichni, kdo něco znamenají, ho hrají. A vidíte, mne připadá nudný. Ale mám přítelkyni, která je jím posedlá, a fandím jí. A tak je to se vším.

Takže doporučení "to bys raději neměla říkat, dělat, zveřejňovat" neberu. Jsem jaká jsem. A přeji každému odvahu být sám sebou též. Mám padesát. To je už věk, kdy by člověk měl nejen vědět, kým je, ale neměl by se hlavně bát to dát najevo. Ostatně - vím od klientů, že přesně toto hodnotí nejvíc. Největším oceněním pro mne nedávno bylo, když mi jeden z nich řekl - víte, vy jste první právník, který je taky člověk! Cítila jsem se obdobně, jako když vyhrajeme nějaký soud.

Ano, jsem advokátka, ale také manželka, máma, babička, žena, občanka - a mám plné právo jimi být. A nebudu se tvářit, že i ve vaně čtu pouze paragrafy. Život nehrajeme na jevišti. Proto jsou zbytečné pózy a gesta a naučené fráze. Pro vnější efekt. To nechme těm politikům. Ačkoli - i tam je strašně moc poznat, co je od srdce, a co je role. Moc poznat. Přejme si proto, aby nehráli, aby byli sami sebou. Ať je sama sebou i soudružka Semelová - protože kdyby nebyla, nevěděli bychom, kdo vlastně je. Takto to víme, a je to dobře. Kdyby hrála divadlo, mohli bychom ji i volit. Tak možná budeme volit jiné - herce. A je to vlastně dobře, nebo špatně?