28. října slavíme den vzniku samostatného Československého státu. Tedy státu, který už neexistuje. Všiml si toho někdo vůbec?

Ten úvod píši záměrně, abych zdůraznila absurditu dění kolem zítřejšího státního svátku. Ano, se Slováky jsme se sice "rozvedli", přesto dávný "sňatek" uctíváme. Ne, nechci snižovat význam českého "dne nezávislosti" na Rakousko-Uhersku. Jen cítím, že je třeba uklidnit vášně jiným pohledem. A to hlavně proto, že si nejsem vůbec jista, ve jménu koho a čeho vášně kolem státního svátku vlastně bují. Jsem totiž už bohužel pamětník, a tak vždy zpozorním, když si někdo osobuje právo na ten jediný a správný výklad a uplatňuje nárok mít absolutní pravdu. Vadilo mi to u soudruhů, kteří tím postupně začali být spíše směšní než nebezpeční, a vadilo a vadí mi to i u politiků polistopadových, kteří jsou občas hlavně podivní všemi těmi gesty a siláckými výroky. Absolutní výklad pravdy totiž neexistuje.

Pane Brady, je mi Vás líto, to jste si nezasloužil
Sleduji už mnoho dní to absurdní dění kolem starého pána Bradyho, a je mi ho upřímně a skutečně líto, protože se stal nechtěně nástrojem vyřizování si politických účtů lidí, které on sám asi vůbec nezná, a kteří neznají ani jeho. Taky se stal prostředkem budování si image kde koho před volbami (děkuji tímto politikům, kteří nemají potřebu se ke kauze vyjadřovat). A pak jen kroutím hlavou, co ještě je u nás možné.

Klíče sem, klíče tam, aneb Brady, Posselt, dalajláma a čínský prezident
Situace se totiž dostala někam, kde už jakékoli ratio (= rozum) nemá význam a smysl, kde už nikdo neví, co bylo na počátku, co na konci, co byla lež, co pravda, co pololež a co polopravda, hlavně že vášně a projevy a gesta planou. Protože o to tu evidentně šlo. Pan Brady díky tomu všemu sbírá vyznamenání, kudy chodí, čímž se to oceňování stalo tak trochu inflační, a za tragikomické, v souvislosti se spojením příběhu s dalajlámou, považuji to, že ten nešťastník převzal slavnostně také klíč od Prahy, který pár týdnů před ním dostal i čínský prezident. Ano, to je ten pán, který nemá dalajlámu rád. Absurdní drama vrcholí. Byl k tomu důvod? Rozhodně ne.

Beru všechno – vůdce Sudetských Němců, dalajlámu, další se hlaste
Ministr kultury dal už v minulosti jasně najevo, že se bude stýkat „kdy chce“ a „s kým chce“, třeba i s představitelem sudetských Němců Berndem Posseltem. Tentokrát neodolal pokušení vyfotit se s dalajlámou. Tak mu tuto vášeň fotit se s lidmi známějšími, než je on sám, přejme (každý máme své úchylky), a nechme to být. Je to o míře vkusu tohoto pána, o které my občané máme zase právo myslet si své. Fotografie pana ministra s vůdcem Sudetských Němců byly tehdy v bývalých Sudetech s pohnutými lidskými osudy opravdu přijaty s nehraným šokem. Vím to, protože v bývalých Sudetech žiji. A vyzývali ho lidé k rezignaci? Ne. Když dnes vidí občané bývalých Sudet, jak se stejný pán objímá s dalajlámou, kladou si právem otázku, cože je to za charakter – jít takto z náruče do náruče. Ale pí ár je prostě pí ár.

Příběh „Brady“ žije už dávno vlastním životem
Zkrátka už dávno nejde o pana Bradyho a nějaké vyznamenání. Příběh „vyznamenání pro strýčka“ začal žít vlastním životem, stal se důvodem vyvolat vášně a rozdělit národ v den, kdy by měl být tento národ hrdý a jednotný. Všem současně uniká i to, že nejvíce na to doplácí ten strýček sám. Nemůže vůbec chápat, komu a čemu vlastně posloužil a slouží. A občanský postoj? Jediný možný: "Nechci být už nikdy za užitečného idiota", jak to správně nazývají někteří komentátoři. Tedy za někoho, který jde podporovat něco, aniž zná pozadí, popředí nebo střed. Je mi líto pana Bradyho, který si něco takového nezasloužil. Nezasloužil si synovce, který se jednou objímá s Berndem Posseltem, pak zase s dalajlámou, a možná kdyby přijela Madonna, půjde za ní na to pódium taky. Je mi líto, že situaci těžce neustál Hrad. A konečně je mi líto, že někteří politikové ucítili šanci na této smutné a podivně vyvolané tragikomedii politicky vydělat. Nelíbí se mi jedno, ani druhé, ani třetí. Protože pokud měl být 28. říjen důstojným svátkem, při kterém poprvé nebudou ani rušit obchodní centra, tak to se tedy opravdu nepovedlo. Bude totiž svátkem, který vyvolal neklid ve jménu někoho a něčeho, ale rozhodně tím něčím a někým není vyznamenání pro pana Bradyho. To se prostě jen hodilo jako záminka. Jde o politiku. Nic víc, nic míň.

Takže co na to obyčejný občan?
Zrušme státní svátek 28. října, a ponechme jej jen jako významný den naší historie. Československý stát už neexistuje, protože jsme neustáli „manželství". Slavme 1. leden 1993 – vznik České republiky. Třebas i Česka, chcete-li. Ale hlavně - nenechme se vtahovat do soubojů, které nejsou hodny žádného z aktérů. Protože tak, jak zítra nejde o pana Bradyho, nejde ani o občany této země. Což se nepochybně časem ukáže.
A závěr? Přesto, že řada věcí se mi u nás nelíbí, jsem hrdá na to, že jsem Češka. A nikým si tu hrdost nedám vzít. Zítra to proto je i můj státní svátek. A to je důvod, proč nechci, aby si ho kdokoli, včetně politických stran, privatizoval. Takže ve jménu žádné z nich nepůjdu a nepojedu nikam. Česká republika je nás občanů – ne politiků. A my jim to musíme prostě donekonečna říkat. I v okamžiku, kdy je nám z toho, co se kolem státního svátku děje, smutno.

Ale jedna optimistická věta na konec. Obce a města 28. říjen zachrání. Ta umí slavit důstojně a bez emocí. Protože kdyby předváděli jejich zástupci to, co se děje nahoře, na ty radnice by už je prostě nikdo nezvoilil.