Píšu o sobě... Došla mi slova. Můj manžel bojuje o život. Už deset dnů.

Chtěla bych tedy napsat nejspíše něco o životních hodnotách. Nejde to. Je to nepopsatelné - ty okamžiky, kdy byste vyměnili vše za jediné - aby ten, koho tak milujete, a bez kterého si neumíte život představit ani minutu, žil.

Pak bych chtěla napsat o lidech v bílém plášti, kteří dokáží zázraky, takže je legitimně považuji za anděly. Potkala jsem jich v minulých dnech hned několik - napřed v sanitce, kde mému muži zachránil jeden z lékařů život poprvé, pak ve fakultní nemocnici v Olomouci, kde mu zachránili lékaři život podruhé, a dnes se k těmto andělům v bílém plášti upínám v pražském IKEMu, kde se pan profesor Jan Pirk snaží se svými kolegy o další zázrak - o návrat mého manžela do života náročnou a těžkou operací...Takže ta slova o obrovském respektu mi sice v hlavě zní, ale na papír je obrovskou únavou nemohu dostat... Hlava stávkuje.

A jak ráda bych... Mám tu totiž ještě jedny anděly - sestřičky na všech kardio odděleních, aktuálně na kardiochirurgiii v IKEMu. Bytosti trpělivé, empatické a neskutečně vstřícné a milé. Denně se setkávají s bojem o život, a přesto dokáží dát sílu nám, pro které je to situace zcela hraniční. Nepotkala jsem tolik dobrého v lidech, jak v tyto dny v nemocničních prostorách od dívek a žen v sesterském.

A jak ty dny a noci nespíte, protože to prostě nejde, přemýšlíte. O nástupních platech chirurgů. O podmínkách, v jakých někdy pracují. O tom, jak jsou vyjímeční, ale jak se k nim vyjímečně nechováme. Jak kde kdo strká do kapes miliony, a lékaři aby o to své neustále bojovali. Což ani moc neumí, protože své síly dávají do boje na těch sálech. A jak ten boj na sálech naopak umí, a jedou do roztrhání těla, hodiny nepočítaje. A tady slova taky jaksi drhnou. z prostého strachu o život blízkého člověka.

Můj manžel má za sebou náročnou operaci. Boj nekončí. Musí otevřít oči, probudit se... V tyto dny. Pak, až mi stiskne ruku, se mi opět vrátí slova, a jistě budu vědět, co a o čem napsat. Protože setkání s anděly je vždy vyjímečné, unikátní a osudové.

Ano, slova z jednoho filmu "mlčí-li jindy hovorná žena, její mlčení je ohlušující", jsou pravdivá. Žiji dnes v tichu, nepouštím už více jak deset dnů televizi. Z pudu sebezáchovy své i té televize. Poslouchat ty stupidity, které se z řady úst někdy linou, bych asi v této situaci už vůbec nezvládla. A to už jsem u těch hodnot naší společnosti. Takže až se mi vrátí slova, pustím se do nich - do těch hodnot.

Dnes trávím dny u manžela, nepřemýšlím, přežívám den za dnem, a opírám se o anděly v bílém - lékaře. Kterým budu chtít pomoci, až nabudu sil. Po boku manžela, protože i dnes mne drží při síle víra, že to vše dobře dopadne. Sílu mám, více slov ne. Ale ony přijdou. Na tu chvíli "návratu slov" se těším. Bude osvobozující. Bude to chvíle ryzího štěstí. A lékaři a sestry nebudou mít většího spojence než nás dva.