Těším se, až mne budou mladí přesvědčovat, co jsem to v listopadu 89 vlastně prožila
Rok 89 mne zastihl jako mladou studentku práv - dálkařku - na právnické fakultě v Praze. Jako jedna z mála jsem tedy znala náhle probuzenou Prahu, a spící zbytek republiky.
Měla jsem to ještě komplikované tím, že jsem pracovala na národním výboru jako referentka sociálního odboru. A tam to tedy soudruzi drželi do posledních dnů vší silou - vzpomínám si, jak přišel jeden takový po 17.11. na radnici a přikázal nám, abychom šli na náměsti strhat plakáty OF. Tož jsme šli - uznejte, komu se podaři v pracovní době dostat volno kvůli plakátům - tak jsem jich s kolegyní asi stovku nalepila, protože jsem jich měla přivezeno z Prahy plné tašky. A všichni z domů nám tiše pomáhali.
Protože přesně o tomto byl listopad - o skutečném spontánním vzedmutí lidí po statisících a milionech. Dlužno dodat, že nebýt právě tohoto jevu, asi by celou republiku Letná neoslovila - ti lidé tam mluvili tak trochu jinak (což ostatně trvá dodnes, Praha si často se zbytkem republiky moc nerozumí), Havla nikdo neznal, a intelektuálové kolem něj mohli těžko oslovit lidi od výrobních pásů. Listopad byl tak úspěšný proto, že do OF vstoupili místní lidé, z fabrik, škol, doktoři, prostě lidé známí, mající důvěru ostatních, a bez ohledu na Havla a Dubčeka svou obec či své město dostali na náměstí. A pak už to jelo samospádem. Nebýt těchto lidí z obcí a měst, Letná by se stala pouhou epizodou.
Vše se navíc dělo bez mobilů, počítačů, mailů, bez drahých pódií - vystoupilo se na kašnu, morový sloup, prostě cokoli, co bylo výš, mikrofon půjčila místní kapela, a demonstrace, kde byla hlava na hlavě, byla skutečně tepotem doby. A pak se řeklo - zítra zase. A lidi přišli.
To, že v následujícím období OF někteří lidé zneužili, že se pak rozprchli do řady stran, a že některé ideály se vytratily, a že dnes stojíme opět na nějakém rozhraní, kde hledáme především zdravý rozum a pud sebezáchovy, je věc jiná.
Listopad si my pamětníci nenechejme vzít. Byla to krásná doba, plná naděje, a pokud se co pokazilo, bylo to tím, že jsme byli málo ostražití. A potom líní chodit k volbám. A pokud se nám tvrdí, že to už bylo předem vše naordinované, tak si myslím že jakékoli scénáře padly tou masovostí.
S odstupem doby samozřejmě vidíme, co vše se udělalo špatně. Že v něčem jsme byli neskonale naivní. V něčem příliš velkorysí. Že se v něčem pletl i Václav Havel. Protože byl taky jen člověk. I trochu dost ješitný. Třeba v tom, že může plně věřit západu, protože mu klepe uznale na rameno - a ono tam šlo třeba jen o kšeft. A ty králíkárny, které kritizoval - co by dnes mladí dali za nové králíkárny s byty. Byla to prostě svá doba, se všemi klady, mínusy, nadějemi a zklamáními. Přesto všechno je dobře, že přišla. A že vše proběhlo tak nějak v klidu - narozdíl od některých jiných zemí.
Jsem ráda, že jsem byla u toho. Bylo mi krásných 24 let, otevřelo mi to cestu k mému vysněnému oboru, tentokrát bez vedoucí úlohy KSČ a dějin mezinárodního dělnického hnutí, profesoři na právnické fakultě zareagovali okamžitě a byla jsem tak první právnická generace, co už se právo učila skutečně jako právo, ne jako vůli vládnoucí třídy na zákon povýšenou. Proto jsem ráda stála na těch pódiích, a byla jednou z těch v regionech. V tu dobu jsem osobně poznala všechny naše novodobé prezidenty. A poznala je jako normální lidi i v zákulisí. Proto mne žádná autorita neohromí - buď ten člověk osobnost je, nebo není.
Ne, vůbec si těch 30 let neidealizuji. Těch šíleností, co proběhlo...Těch krádeží za bílého dne...90. léta byla skutečně drsnou školou demokracie. Jen se u kritiky snažím vnímat i naše vlastní chyby. Že jsme to připustili. A když vidím, že k volbám dnes chodí jen polovina lidí... a pak se diví... Všichni by měli jít. I kdyby volili ne z lásky, ale na protest. Sama jsem žádné volby nevynechala, i když skutečně někdy nebylo téměř koho tam hodit.
A teď? Nejvíc se těším, jak mně ti mladí a neklidní, v kapse drahé mobily, v batohu notebook, a v pátek demonstrující bez povinnosti jít do školy, budou říkat, co jsem to vlastně v listopadu prožila. A možná se zeptají, proč jsme to neorganizovali formou sms. Ano, jsme už zkrátka jiná generace. Listopad 89 je nepřenosný. Jsem moc šťastná, že jsem ho zažila. Opravdu doba s příběhem. Byla jsem jak na Letné, tak ve svém rodném městě na tom malém náměstí - to už na pódiu - kde byla pode mnou hlava na hlavě. Nádherné chvíle. Bez ohledu na vše poté. Nebylo ale zase všechno k zahození.
Vzpomínky si proto uchovejme. Ostatně - třeba se ještě budou hodit.
Měla jsem to ještě komplikované tím, že jsem pracovala na národním výboru jako referentka sociálního odboru. A tam to tedy soudruzi drželi do posledních dnů vší silou - vzpomínám si, jak přišel jeden takový po 17.11. na radnici a přikázal nám, abychom šli na náměsti strhat plakáty OF. Tož jsme šli - uznejte, komu se podaři v pracovní době dostat volno kvůli plakátům - tak jsem jich s kolegyní asi stovku nalepila, protože jsem jich měla přivezeno z Prahy plné tašky. A všichni z domů nám tiše pomáhali.
Protože přesně o tomto byl listopad - o skutečném spontánním vzedmutí lidí po statisících a milionech. Dlužno dodat, že nebýt právě tohoto jevu, asi by celou republiku Letná neoslovila - ti lidé tam mluvili tak trochu jinak (což ostatně trvá dodnes, Praha si často se zbytkem republiky moc nerozumí), Havla nikdo neznal, a intelektuálové kolem něj mohli těžko oslovit lidi od výrobních pásů. Listopad byl tak úspěšný proto, že do OF vstoupili místní lidé, z fabrik, škol, doktoři, prostě lidé známí, mající důvěru ostatních, a bez ohledu na Havla a Dubčeka svou obec či své město dostali na náměstí. A pak už to jelo samospádem. Nebýt těchto lidí z obcí a měst, Letná by se stala pouhou epizodou.
Vše se navíc dělo bez mobilů, počítačů, mailů, bez drahých pódií - vystoupilo se na kašnu, morový sloup, prostě cokoli, co bylo výš, mikrofon půjčila místní kapela, a demonstrace, kde byla hlava na hlavě, byla skutečně tepotem doby. A pak se řeklo - zítra zase. A lidi přišli.
To, že v následujícím období OF někteří lidé zneužili, že se pak rozprchli do řady stran, a že některé ideály se vytratily, a že dnes stojíme opět na nějakém rozhraní, kde hledáme především zdravý rozum a pud sebezáchovy, je věc jiná.
Listopad si my pamětníci nenechejme vzít. Byla to krásná doba, plná naděje, a pokud se co pokazilo, bylo to tím, že jsme byli málo ostražití. A potom líní chodit k volbám. A pokud se nám tvrdí, že to už bylo předem vše naordinované, tak si myslím že jakékoli scénáře padly tou masovostí.
S odstupem doby samozřejmě vidíme, co vše se udělalo špatně. Že v něčem jsme byli neskonale naivní. V něčem příliš velkorysí. Že se v něčem pletl i Václav Havel. Protože byl taky jen člověk. I trochu dost ješitný. Třeba v tom, že může plně věřit západu, protože mu klepe uznale na rameno - a ono tam šlo třeba jen o kšeft. A ty králíkárny, které kritizoval - co by dnes mladí dali za nové králíkárny s byty. Byla to prostě svá doba, se všemi klady, mínusy, nadějemi a zklamáními. Přesto všechno je dobře, že přišla. A že vše proběhlo tak nějak v klidu - narozdíl od některých jiných zemí.
Jsem ráda, že jsem byla u toho. Bylo mi krásných 24 let, otevřelo mi to cestu k mému vysněnému oboru, tentokrát bez vedoucí úlohy KSČ a dějin mezinárodního dělnického hnutí, profesoři na právnické fakultě zareagovali okamžitě a byla jsem tak první právnická generace, co už se právo učila skutečně jako právo, ne jako vůli vládnoucí třídy na zákon povýšenou. Proto jsem ráda stála na těch pódiích, a byla jednou z těch v regionech. V tu dobu jsem osobně poznala všechny naše novodobé prezidenty. A poznala je jako normální lidi i v zákulisí. Proto mne žádná autorita neohromí - buď ten člověk osobnost je, nebo není.
Ne, vůbec si těch 30 let neidealizuji. Těch šíleností, co proběhlo...Těch krádeží za bílého dne...90. léta byla skutečně drsnou školou demokracie. Jen se u kritiky snažím vnímat i naše vlastní chyby. Že jsme to připustili. A když vidím, že k volbám dnes chodí jen polovina lidí... a pak se diví... Všichni by měli jít. I kdyby volili ne z lásky, ale na protest. Sama jsem žádné volby nevynechala, i když skutečně někdy nebylo téměř koho tam hodit.
A teď? Nejvíc se těším, jak mně ti mladí a neklidní, v kapse drahé mobily, v batohu notebook, a v pátek demonstrující bez povinnosti jít do školy, budou říkat, co jsem to vlastně v listopadu prožila. A možná se zeptají, proč jsme to neorganizovali formou sms. Ano, jsme už zkrátka jiná generace. Listopad 89 je nepřenosný. Jsem moc šťastná, že jsem ho zažila. Opravdu doba s příběhem. Byla jsem jak na Letné, tak ve svém rodném městě na tom malém náměstí - to už na pódiu - kde byla pode mnou hlava na hlavě. Nádherné chvíle. Bez ohledu na vše poté. Nebylo ale zase všechno k zahození.
Vzpomínky si proto uchovejme. Ostatně - třeba se ještě budou hodit.