Byl název jednoho filmu. Který teď prožíváme.

Zažíváme těžké časy. O tom není sporu. Časy, které nikdo nečekal, které si neuměl ani představit, a které jsou těžkým vystřízlivěním z života v nákupních centrech a s problémy, kterým se dnes útrpně usmíváme. Ta doba má jediné potencionální pozitivum. Potencionální proto, že to pozitivní z toho teprve budeme muset sami vykřesat, neboť samo nepřijde. Navíc bude velká snaha ho zadupat do země. A to nesmíme připustit.

A cože je tedy to pozitivum? Kdyby nepřišly tyto týdny a možná měsíce, nikdy bychom nezažili takový krutý mezinárodní i vnitrostátní striptýz. Odhalují se všichni, a my zdola se často jen nevěřícně díváme na tu realitu pod šaty. Je to někdy stejný dojem, jako by se lidé svlékli opravdu donaha bez ohledu na kila. Až by člověk raději útrpně odvrátil zrak. Tentokrát bychom jej ale odvracet neměli. Naopak - měli bychom se hodně dobře dívat, a měli bychom si vše dobře „fotit“ a ukládat do paměti. Protože přijde doba, kdy se po nás dole bude chtít rozhodnutí, jak to uspořádat tam nahoře, a pak by nám zkušenosti z těchto dnů měly tu ruku, kterou budeme volit a hlasovat o čemkoli, spolehlivě vést. Protože nic není lepší rádce, než zkušenost na vlastní kůži.

Najdou se pak jistě tací, kteří nám budou říkat, že to, co jsme zažili, bylo ve skutečnosti jiné, a že ti, kteří nás těžce zklamali, to s námi vlastně mysleli dobře, a ti, kteří přispěli k tomu, že tuto dobu přežijeme, dělali vlastně všechno špatně. A budou to balit do ideologických nesmyslů až stupidit, a budou nám vnucovat boje, o které nikdo nestojíme, a rozdělení světa, které už dávno neplatí, protože ho přebila ona realita. Zkrátka nic jim nebude svaté, aby dosáhli…. Ano, čeho vlastně? To by měla být hned po osobní zkušenosti otázka, kterou bychom si, až to nastane, měli klást. Proč to ten člověk dělá? Proč to říká? O co mu jde?

Máme totiž už dnes více skupin lidí. Jedna z nich jsou profesionálové, kteří dělají nadále to své, a vyžaduje to od nich neskutečný zápřah – lékaři a zdravotní sestry všech oborů v první řadě, pak hasiči, starostové a starostky, hejtmani... a pak všichni, díky kterým svítíme, máme odvezené odpady, telefonujeme, zkrátka všechny služby, které nám jistí důstojné žití… Další skupinou jsou podniky a firmy, které fungují a dál dávají lidem práci. Pak tisíce lidí, kteří organizují šití roušek, starají se o seniory, mámy doma učící své děti…. A advokáti, kteří radí. A zásilkové služby, které jezdí. A tak dále. Tady je radost se na ty křivky pod šaty zahledět. Díky. Díky všem.

Pak je tu vláda, která evidentně zaskočena, ostatně jako celý svět, dělá, co umí, a učí se za chodu. Někdy i cestou pokus omyl. Můžeme do ní bušit, můžeme mít tisíce názorů na vše, co dělá či nedělá, ale jedno je jisté – nikdo by s ní teď neměnil. Protože by na tom byl úplně stejně. Zato po boji těch adeptů budou mraky, a všichni budou (dodatečně) vědět, jak se všechno mělo dělat jinak a líp. Ovšem odkud ti noví vládní adepti budou, když opozice, pokud nepíše básničky, skoro oněměla a není vidět, těžko říct. Nevytýkám ji to. Musí být zaskočena stejně jako současný premiér tím, co se děje, a z toho, že oněměla, lze usuzovat, že geniální řešení nemá v rukávu také žádné. Za mne – kdyby dnes známá opoziční jména sedla k šicím strojům a šila roušky, podobně jako Lucie Bílá, Dagmar Havlová a další, udělala by pro svou volební stranu víc, než když jen mluví, prohlašují a kritizují. Na to dnes nemá nikdo náladu ani čas.

A tím jsem vlastně u další skupiny. Ano, skupina lidí, kteří „chytře“ mluví. Moralizují. Říkají krásné intelektuálské věty o tom, že svoboda je více než život. A že je ohrožena demokracie, když se zavřely hranice. A že je v rozporu s lidskými právy, když byla vyhlášena karanténa. A pokud to nevíte, máme tu i žalobu, že nařízení vlády je neplatné pro formální vady. Nepovšimli si, že jsme ve válce – ve válce s virem, který může ochromit vše. A za války není čas na diskuze a intelektuální řeči. Jakkoli je občas rádi i jiní říkáme. Protože v době ohrožení musí být disciplína. Ano, také jsem si všimla formálních vad nařízení vlády. Ale nikdy by mi nenapadlo v této chvíli proti tomu podávat žalobu. Proč? Inu, protože si myslím, že mám zdravý selský rozum. Nevím, zda jsou současná opatření nutná, ale vím, že raději dnes udělat víc, než míň. Po krizi jim poradím, aby na Úřadu vlády vyměnili právníky. Ale to je tak vše, co mne v tuto chvíli napadne. Protože v době ohrožení se prostě některé věci nedělají.

Ano, doba poté přijde. Věřme tomu, a držme se toho.

Určitě nás přinutí zcela změnit bezpečnostní politiku státu. Na základě toho, co dnes zažíváme. Třeba nedostatek vybavení zdravotnickým materiálem. Rozdělení kompetencí. Budeme muset pomoci těm, kterým opatření vlády ekonomicky ublížila. Nenahradí se jistě vše, ale mělo by se nahradit nebo ekonomicky ulevit vším, co půjde. Aby nám nepadla ekonomika. Budeme muset výrazně změnit zákon o obcích – aby samospráva mohla v krizové situaci jednat opravdu krizově, a aby to nebyly rizikové pokusy, které jdou na triko starostů. A bude muset přijít řada dalších, věcných opatření, o kterých prostě ukázala doba, také v plné nahotě, že jsou třeba. A buďme rádi, že ukázala. Příště budeme připraveni, a přestaneme třeba podceňovat sklady civilní obrany.

Pokud jde o naši politickou scénu, pak bude dobré zapamatovat si, co kdo dělal (a nedělal), v této době. Tedy v době krize. Pro kterou platí, že když se topíte, je vám jedno, kdo vás z té vody tahá. Nekádrujete ho. Určitě taky každý podepíše, že budoucí doba bude žádat lidi rozhodné, sebevědomé, chytré a stmelující. A národně hrdé. Přirozené autority. Kteří přijdou ne s kritikou jiných, ale s vlastním a dobrým programem pro naši zemi, který nás nadchne a ostatní soupeře tím přirozeně překoná. Hovořím také o funkci budoucího prezidenta či prezidentky. Shrnuto – doba bude žádat lídry o dost jiné, než známe doposud. Prostě musí přijít nové období renesance. Období jiných nároků, jiných přístupů, a jiných lidí. Kteří zapomenou na nenávist, ideologie a intelektuálské fráze, a vytáhnou z českého národa to nejlepší, co v něm je, včetně lidí, a pro český národ to nejlepší, co je možné.

Budeme muset umět, ač mnozí jistě neradi, také přijmout tvrdý fakt, že tato Evropská unie je ve fázi rozkladu. Byla krásným projektem, který se ovšem přetransformoval v úřednický hybrid, který nefunguje, zato o to víc řeší nesmysly, a namísto středu kooperace členským zemím diktuje; i to, co ohrožuje jejich bezpečnost. Z útvaru, který měl Evropu pozvednout na vyšší level, se stal útvar, který Evropu sráží, až ohrožuje – hlavně svou myšlenkovou impotencí. EU buď dozná změn téměř absolutních, nebo by se měla rozpustit, a vrátit se na území Evropy k smluvním vztahům.

Podobně NATO, ve kterém spolu válčí na jihu Evropy dva jeho členové, a všichni k tomu mlčí, přestává být pro nás zárukou bezpečnosti, protože tyto hry velmocí nechápeme. A hlavně jsme v nich příliš malí hráči.

V každém případě je dnes jisté, že budoucnost a bezpečnost naší země spočívá v našich národních hranicích, V soběstačnosti všude tam, kde jí bude možné dosáhnout, v bezpečnosti, kterou si zajistíme sami nebo ve spoluprácí se sousedními státy, a hlavně se musíme opřít o naše lidi. Stát by se měl proto víc opřít o samosprávu, která zná nejlépe území naší země, a ví, co je kde třeba. Měl by jí dát víc peněz a víc pravomocí. Lidé a radnice v této době neselhali, a drží spolu jako nikdy. Stavějme na tom. Odborníky musíme umět dobře zaplatit, aby nám neutíkali, a ti, kteří pracují, musí vidět, že to má smysl. Ať jsou v pozici zaměstnanců, nebo podnikatelů. Abychom na to vše nebyli sami, je nutné se opřít o V4, nebo do ní přizvat i Rakousko a být V5 – silná střední Evropa, spolupracující se všemi korektními partnery jak směrem na západ, tak směrem na východ. Svět prostě přestal být černobílý.

Bude to zkrátka v něčem určitý návrat, v něčem krok dopředu. A nejlepší na tom všem je, že to budeme mít v rukou my dole. A proto tvrdím, že ono svlečení donaha, ať jde o EU, NATO, pomáhající si země či konkrétní politiky a ty, které bychom v politice možná rádi viděli, je strašně dobrá věc. Tak koukejme a zapisujme do paměti. Kronika koronaviru bude důležitá, až bude sám vir minulostí. Ty zkušenosti z jeho řádění by měly být naší budoucností.

Zkusme se na to nové období renesance těšit. A přemýšlejme, co pro ni uděláme. Až přijde čas.

Teď hlavně zdraví. Ne politika.