V korokrizi obhájila samospráva doktorát. Kam se hrabe stát s maturitou, kterou dává s odřenýma ušima.

Pravidla musí být, ale přesto - po přečtení některých aktuálních metodik pro obce se člověk až pokřižuje. Třeba té, jak správně zaúčtovat roušky. Svatá prostoto... To muselo dát někomu práce, to vymyslet!

Doba je přitom těžká, a zdaleka nemáme vše za sebou.

Přesto bychom si z ní, když už ji prožíváme, právě proto měli odnést mnoho poznání, na které bychom neměli zapomenout, až bude "poté".
O řadě z nich jsem psala v nedávném blogu "Do naha".

Dnes bych však chtěla ukázat na to, co je mi bytostně blízké, co je mým profesním "domovem", a to je samospráva - obce, města a kraje. Ta totiž v této době zachraňuje stát, supluje vše, co nefunguje, je místním psychologem i psychiatrem, a musí si v mnohém sama poradit tzv. na koleně. A umí to. Umí to s ohledem na to, co je samosprávě vlastní - že své území dokonale zná, zná lidi, zná firmy, zná školy, zdravotnictví...zná vše navazující... zná tedy sebe sama.

A kdo dnes drží lidi nad vodou psychicky? Zase samospráva - a tady má ještě mnohem těžší úlohu, protože jí její práci těžce ničí média, zejména veřejnoprávní, která pojala pandemii jako příležitost psychicky zdecimovat národ, čemuž nepřispívají ani tiskovky vlády v té podobě, v jaké se konají. Informace jsou třeba, ale ne téměž 24 hodin denně a o tomtéž. Všichni víme, že je to zlé, a nemusíme to sledovat v přímém přenosu z celého světa 24 hodin, jako by ničím jiným země nežila.

Z radnic a krajů zní - lidi, zvládneme to, toto a toto se podařilo, tady je třeba pomoci, takové a takové jsou aktuální informace - bez hysterie, často i s humorem (nemohu nevzpomenout tančící hasiče a policisty) a s nadsázkou. Je světýlkem na konci tunelu, je regionální jistotou v době nejistoty.

Tedy samospráva žije, a díky ní tato země - obce a kraje fungují, řeší se dál územní plány, uzavírají se dál smlouvy, obce a města a kraje zajišťují svůj provoz přes všechny složitosti, co se nyní objevují, šijí se roušky, starají se o desinfekci, pečují o své občany všech věkových kategorií.

Státu by tedy mělo po třiceti letech dojít, že není oprávněn samosprávu vodit za ruku, protože je už dávno dospělá. Na tom nic nemění to, že sem tam se někteří starostové zachovají jako "děti" nebo naopak neodolají moci a jsou "lumpové". Těch zbývajících 99% však jede jako pila a skvěle, a mnohem lépe než stát, který se je snaží sešněrovat do metodik a hlášení a formalismu. Aby je měl pod kontrolou a měl nad nimi vrch.

Je to paradoxní o to víc, že samospráva funguje mnohem lépe, než stát. To proto, že lidé na radnících jsou pod přímou kontrolou místních, taky proto, že starostové a spol znají své obce a města jako své boty, hejtmani zase své kraje...Takže ví, co dělat, když je to potřeba. I v době krize. A stát, když už jim nemůže pomoci, tak ať jim jejich dílo aspoň nekazí.

Zbytečnými metodikami, kontrolami, slovíčkařením, penále za každou hloupost, a nedej bože nezákonnými stíháními.

Nastal čas na to, aby v době "poté" byl přijat zcela nový zákon o obcích. Ten musí dát obcím a městům a krajům více pravomocí, více samosprávné svobody, a státu omezit možnost formalistické šikany, která ve svém důsledku obcím samosprávu "krade". Obce by se měly řídit jen tímto zákonem, ne metodikami, které stejně obecně nefungují, musí se začít přihlížet k velikosti obcí, a k tomu, že každý region je prostě jiný, a to, co může úspěšně fungovat v jedné obci, v druhé nemusí. Zlo zvané dotace musí také doznat změn, a pokud jde o výkon státní správy, musí být samosprávě dostatečně zaplacena. Nedělám si iluze, že se těchto úkolů někdo ujme. Zákon o obcích si musíme s obcemi napsat sami, na to navazující zákon o krajích taky, a pravidla pro dotace taky. Tedy Samospráva sobě.

Zkrátka - tento nouzový stav toho ukázal hodně.
Ukázal, co "umí" EU, ukázal, co "umí" stát, a ukázal, co umí, tentokrát bez uvozovek, jiní (lékaři, hasiči, policie, služby...).

Osobně jsem hrdá na to, co předvedla a předvádí právě "moje" samospráva, která ve svém umu a efektivitě násobně předčila stát. Proto očekávám , že to bude mít dopad na to, jak se se samosprávou bude zacházet v dalších letech. Samospráva není přece podřízena státu, a nastal čas, aby si to ten stát důrazně uvědomil.

Sama pro to udělám, co budu moci. Ať na poli advokacie, tak s kolegy na půdě Unie sebevědomé samosprávy, tak ve společné kooperaci se Svazem měst a obcí, Sdružením místních samsopráv a Spolkem pro obnovu venkova.

Samospráva totiž v této krizi obhájila doktorát. Stát jí těžce dýchá na záda jen s maturitou. A to ještě s odřenýma ušima.

Samospráva by proto na tom měla stavět dál své oprávněné požadavky. Zejména to být opravdu samosprávou - která skládá účty občanům, ne státu.