Co teď? A co potom? Odpověď není vůbec snadná. Nebo je?

Jsme ze všeho kolem Covidu unaveni. Kdo si to nepřizná, není k sobě upřímný.

A jak taková únava vypadá? Je to poměrně jednoduché. Začíná nám být už v podstatě jedno, kdo měl či neměl víc pravdu, nebo kdo má či nemá víc pravdu, a koho předpovědi se více (či dá-li Bůh méně) naplňují. Metodika výpočtů a hra se slovy začíná být vedlejší, stejně tomu až tak nerozumíme, a z celého všeho dění kolem Covidu je už těžké vytřískat i jakýkoli politický či osobní kapitál. Protože co platilo dnes, nemusí platit zítra, a protestovat proti opatřením se už bojí koalice i opozice. Proto byl zcela jistě odložen červený svetr i velká slova. Situace je nepřehledná, prognózy nejisté, a tomu, co se tu dělo v posledních měsících, dnes zpětně nerozumí patrně nikdo. Ode zdi ke zdi to bylo – a pokud byly společným jmenovatelem nesmyslného letního uvolnění naprosto všeho právě probíhající volby, mělo by to asi diskvalifikovat všechny. Jenže to bychom zase byli bez krajů, a kraje potřebujeme – aby to celé spolu s obcemi a městy zvládaly. Protože samospráva to prostě zvládá nejlíp. Dávno už navíc nejde o to, zda roušky ano nebo ne, ale hlavní otázka zní, kdy to tak nějak celé skončí. Což dnes nikdo neví. Začíná být taky skoro jedno, kdo je ministrem zdravotnictví – z posledních pudů politické sebeúcty bychom měli alespoň hlídat, aby se nám na té situaci ten, kdo tam bude sedět, až tak nenapakoval - ať to bude kdokoli.

A co začíná být klíčovou otázkou dne? No přece komu se u nás dá vlastně ještě věřit... A hledá se opravdu těžko.

Vláda je nervózní, protože by ráda dále ještě vládou byla. A tak lítá, slovy mé babičky, od pankejtu k pankejtu, ve snaze ustát to, co se už ani moc „bez ztráty desítky“ ustát nedá. Opozice rovněž zmírnila, protože si je moc dobře vědoma, že kdyby dnes vládla, je na tom stejně zoufale jako vláda současná, a troufám si tvrdit, že jakýkoli stínový ministr zdravotnictví dnes děkuje osudu, že je jen ten stínový. Trochu optimismu se snaží vlít lidem do žil Václav Klaus starší a jiní, a není zase tak dlouho - pár dní - co jsme vyzvaly s JUDr. Danielovou Kovářovou jako dvě mámy a advokátky a hlavně ženy k tomu, abychom se jako lidé především vzájemně chápali a nenechali se čímkoli rozdělovat. A ono se to pomalu děje… To tlumení vášní… Protože nám nic jiného nezbývá. Ostří otupují i lékaři - nenajdete už žádného bijce za myšlenku, že se vlastně nic neděje, a ti, kteří hlásají, že to, co se děje, je přece jen docela vážné, se naopak snaží dodávat i přiměřeného optimismu – nebude to snadné, ale zvládneme to. Takže břehy se přibližují – a je opravdu jedno, kdo a jak miluje či nemiluje Babiše, podstatné je, aby to Covidové svinstvo zkrátka jednou zmizelo. A předsedu vlády ať si pak dělá, kdo vyhraje volby.

Je nám taky ve své podstatě jedno, jak se to všechno počítá. Podstatné je, že je to zásah do naší doposud bezstarostné současnosti jako hrom. Že by to byl trest za to, jak jsme vystavili naši starou dobrou Evropu nelegálním nájezdníkům? Nebo jak jsme ztráceli čas tím, která okurka je a která není správně zahnutá? Nebo jak jsme řešili, kolik máme vlastně pohlaví, a že rum nemůže být rum? Měli jsme prostě houby jaké starosti, zatímco teď skoro nevíme, co s nimi, a hlavně jak na ně.

Je proto potřeba těžce máknout. Všichni. Hlavně v našich mozcích. Doktoři se musí ujmout toho, čeho mají, a nesmí si do toho dát až tak mluvit. A taky se vzájemně nehádat, ale spíš kooperovat. Aby nás ostatní uměli uklidnit. Stát, chce-li přijímat restrikce, musí hned druhým dechem dát lidem jistoty – zdravotní, příjmové, daňové… A čím tvrdší v těch opatřeních bude, tím bude muset být velkorysejší. Taky se musí naučit lidi požádat a poprosit, nejen diktovat. Fakt to funguje líp.

A Evropa? Ta snad už pochopila, že se musí starat o sebe sama a o své obyvatelstvo, a to, co bude neevropské, bude muset z kola ven. Ať půjde o lidi, co tu nemají co dělat, nebo o otravné a nebezpečné viry odkudkoli – které musíme „zkolonizovat“.

Za tím účelem zcela jistě vydržíme ( i když s řečmi) chvíli bez pravidelného rytmu, vydržíme bez samozřejmostí, na které jsme si už zvykli. Nevydržíme ale bez naděje. A tu nám musí tato vláda dát, na všech frontách. Zákazy jsou jen „A“, hned v závěsu za nimi musí přijít „B“. Ujištění, že stát nás v tom nenechá. Že v tom nenechá lidi bez příjmu, že nenechá zkrachovat podniky, a že komu bude zle, dostane se mu zdravotní péče.

A lépe, než dělat ramena, jak všechno víme a všude jsme byli dvakrát, je říct – nevíme, co se může stát, takže raději budeme přísnější. Než to podcenit.

A my? My se opírejme o své rodiny. O své rodinné krby. Protože jako bychom už tomu odvykli. Jako bychom neuměli žít bez nákupních center. A stát ať uklidní jak ta nákupní centra, tak divadla, kina, živnosti… O tom, že bude mít pochopení, povinnosti odloží a bude nahrazovat ztráty. Protože pak i my u těch rodinných krbů budeme moci být víc v klidu. Že nám jinde neujíždí navždy vlak.
My, kteří máme to štěstí, že můžeme pracovat, pracujme. Pracujme a přiměřeně utrácejme, aby měli výdělek i druzí. Prostě každý dělejme to, co v tuto dobu dělat můžeme, na co máme síly a možnosti. Doma, venku, prostě tak, jak to jde. A pokud to nejde, nebojme se říct si státu o shovívavost tam, kde stát shovívavý být může, a dnes možná i musí.

Zkusme se prostě nehádat, co je nezbytně nutné a co není. Nikdo to nevíme na 100%. Každý to vnímá jinak, a každý má k tomu své důvody. Starejme se proto o bezpečí a hlavně klid svůj a své rodiny. Dnes není doba na gesta. Když už na to přicházejí i politikové, je to co říct. A není to jistě jen tím, že volby máme za sebou.

Prožíváme těžkou dobu. I proto, že musíme bohužel připustit, že jí může chtít někdo opravdu i zneužít. Proto buďme ostražití. Ale jinak platí ona výzva "dvou advokátek" z minulého týdne. Zkusme se víc chápat. Skutečně nevíme, co je v dnešní době nejlepší. Nejrozumnější. A i kdyby někdo i této situace chtěl zneužít, bude čas si to s ním pak srovnat, protože na všechno se přijde. Teď mysleme na sebe. Na své rodiny. I stát na nás musí myslet. Za to teď bojujme. Nakopat někoho do …. - to nám neuteče. Zavčas se chránit – to by nám naopak utéci mohlo.

Buďme tedy v tyto týdny sobci. A od státu žádejme přísliby velkorysosti. Za to, že jsme připraveni prominout mu i mnohé chyby, které už spáchal, nebo ještě spáchá - ve své nepřipravenosti, politické rozhádanosti a téměř nulové koncepci. Vir je těžký soupeř, ale prohrát můžeme nakonec jen sami se sebou. Pokud nezačneme využívat dosavadní zkušenosti …. a mozek. Protože politika tu je evidentně houby platná.

Stůjme při sobě, a donuťme i stát, ať při nás stojí tak, jak bude potřeba. Pak to dáme. Nic jiného ani nezbývá.