...osobnost, která by se vší vážností ohlásila kandidaturu na Pražský Hrad. Zn. Brzy.

Dlouho jsem přemýšlela, o čem vlastně v dnešní době psát. Doba je vyrvaná ze řetězů, tomu také odpovídá, a tomu také odpovídají různé znepřátelené tábory. Lidé jsou rozhádaní, protože zažívají zkoušku, jaká to nebyla několik desítek let, a panuje zoufalství a vztek z nejistoty, nervozity, občasného chaosu, ekonomického tlaku... Nelze se tomu divit.

A je nutno si proto přiznat, že kdo dnes na veřejné scéně už skoro zoufale schází, je osoba, která by nás už svou samotnou existencí nerozdělovala, ale naopak trpělivě stmelovala, která by nepodlehla strachu z toho, co prožíváme, i když doba není snadná, a které primárně nejde o politické body pro jakoukoli stranu či hnutí, ale jedině o tuto zemi. Protože jen to je zárukou věrohodného oslovení celého národa v dnešní době. Žádnému politikovi dnes většina neuvěří – na to těch zklamání už bylo moc. Tedy schází nám osobnost, která nehodlá kandidovat v příštích sněmovních volbách, ale která když promluví, má to hlavu a patu, tolik potřebný vyzařující klid a přiměřený optimismus, který nás bude všechny držet nad vodou, když bude nejhůř. A který v případě nutnosti umravní i ty, kteří kandidovat chtějí, a proto to někdy prostě přeženou s oním „ave já“.

Tedy schází nám nositel/nositelka naděje, mající přírodou dané charisma, tedy v neklidných dobách klidná, ale jasná autorita. Za kterou půjdeme, a které, když nás o něco požádá, s respektem vyhovíme. Protože jí budeme prostě lidsky věřit.

Už jednou jsem tu publikovala, že příští prezident by měl být žena. Z mnoha důvodů (blog v červenci tohoto roku zde).

Dnes mi k tomu naskočilo to úplně nejdůležitější. Slovo máma. Mateřské pudy ženám vrozené. Matky totiž většinou nebojují, ale chrání. Matky dokážou odlišit důležité od nedůležitého, a jde-li o děti, jde jejich ego zcela stranou. Chtějí bezpečí, zdraví, ekonomické jistoty. Chtějí pevnou rodinu. Naše země potřebuje přesně to stejné.

A my potřebujeme právě někoho takového – jehož ego půjde zcela stranou, a hlavní budou ony „děti“ – tedy my. Které ona osobnost dokáže oslovit – třeba ze svého obývacího pokoje. Ze zahrady. Z kuchyně. Které půjde jako „mámě“ o naši zemi. A bude ji chtít provést i těžkou dobou.

Troufám si tvrdit, že tento klid, tuto naději, tuto vyrovnanost a stmelení lidí dokáže v této šílené době opravdu jen vzdělaná a moudrá žena, která v určitou chvíli požádá o podporu všechny politické subjekty, a jasně prohlásí, že chce usednout na Pražském Hradě. A jiný styl ukáže už tím, že nebude nijak hodnotit svého předchůdce, jen prostě prohlásí, jak vidí roli prezidentky ona.

Doba je opravdu těžká, a je těžká proto, že jsme jí hodně ponechání napospas. A podle toho to také vypadá. Jsme rozděleni, útočíme na sebe, hádáme se…. Z nejistoty, z toho, že už nevíme, komu a čemu máme věřit, ze strachu... Proto potřebujeme to světýlko na konci tunelu. Pro mne osobně je to budoucí prezidentka České republiky, na kterou bychom mohli být hrdi. Když ne všichni, tak většina. Včetně volebních stran a hnutí. Tato funkce nesmí být politická, a pokud to politické strany přijmou, jen tím získají. To nejpodstatnější – důvěru a uznání. A čím dřív to zazní, tím lépe pro tuto zemi. Pro nás všechny. Nakonec i pro ony politické strany. Někoho, kdo sem vnese klid a důvěru ve stát, by si po tomto "šílenství" měly přát i ony. Věřím, že takové jméno najdeme, a že bude připraveno to rozhodnutí udělat.