To poselství by mělo najít odraz v prvním článku naší Ústavy.

Slýchala jsem to v posledních týdnech ze všech stran. Nemůžeme se vpravit do vánoční nálady. Doba je zlá. Nic se nám nechce… Ale pak přece jen začaly kolovat na sociálních sítích nazdobené stromečky, auta zásilkových služeb náhle jako v jiných letech praskala ve švech naplněná dárky, a obce a města se pomalu rozsvěcovaly krásnou vánoční výzdobou. Navzdory všemu jsme se zhluboka nadechli, a evidentně si nechceme nechat ujít nejkrásnější svátky v roce. I kdybychom měli obětovat poslední zbytky psychických i fyzických sil, času a třeba i peněz. Chceme vůni vánočního cukroví, rozzářené dětské oči, objetí s rodinou, setkání u kávy s blízkými, vánoční strom na návsi nebo náměstí, betlém… Chceme obdarovat ty, na kterých nám záleží. I kdyby skromněji, i kdyby trochu jinak než v minulých letech. Chceme zkrátka vánoce. Se vším krásným, co nám přinášejí. Tečka.

Veškerá ta opatření a nařízení a omezení sice vnímáme (bohužel je nelze z mysli a života škrtnout), ale jako bychom je odsunuli na vedlejší kolej, a přebíjíme je o to usilovněji a urputněji vším, čím je přebít lze. A uvědomujeme si to, co se poslední léta naopak mnozí snažili přebít v nás. Totiž co je to hlavní v našich životech. A děje se to, mimo jiné, právě kvůli všem těm zákazům, kterým čelíme. Ty hodnotit nechci, na to není ten správný den. Ale je ten nejsprávnější den na to připomenout, na čem bychom měli stavět i pak, až tato těžká doba bude za námi. A cože to je?

Rodina. Rodina se vším, co k tomu patří. Rodina, která se semkne a pomůže si v době, kdy někdo některé její členy „uvězní“ doma v karanténě, rodina, která si dodá psychických sil, když nejde jít ani na zmrzlinu, ani poslat děti do školy, ani si jít zacvičit, rodina, která podpoří své členy, kterým zakáží pracovat ve svém malém krámku, rodina, v níž stojí za to připravit tyto vánoce, které malým rozzáří ta očka, a těm zralejším přinese tolik potřebné pozitivní chvíle strávené spolu. Prostě rodina ve všech generacích, ke které by se měla opět upřít pozornost, a jejíž někdy až neuvěřitelná síla by se měla cíleně budovat a ctít.

Obce, města, a o stupínek výš i kraje. Kde by byl náš stát bez každodenní práce samosprávy, která v počátcích nouzového stavu zajišťovala naprosto všechno, a dodnes je hlavním pilířem všeho, si ani netroufáme domyslet. Obce a města by si zasloužily postavit do špalíru a dekorovat za to, že to zvládly a zvládají, a to i ve chvílích, kdy se jim to už nezdálo ani možné zvládat. Takový je to nápor, a smekám před všemi starosty a starostkami, jak to bravurně „dali“, často dokonce s neuvěřitelným věcným optimismem na rtech. Prostě zapnuli – a jeli a jedou jako pila. O sousedské výpomoci nemluvě - těch vzájemných nákupů a jiné pomoci jsou tisíce.

Vlast. Přesto, že jsme členové Evropské unie, ukázala doba, kterou právě prožíváme, naprosto jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností, na koho nejvíce, a často i jedině, se můžeme spolehnout, když přijde skutečně vážný a nečekaný problém. Na sebe sama, svou rodinu, svou obec, a pak svou vlast. Tím výčet končí. Zejména první měsíce to ukázaly v celé nahotě, a nejen proto, že EU byla zaskočená a zmatená. Jako olej na vodu vyplavalo poznání, že v případě krize každý stát myslí především na sebe sama. A nehoršeme se proto na ně. Je to logické. EU je umělý organizační útvar, a nemůžeme se zlobit na vládu kterékoli země, že dá „napít“ v době sucha napřed svému lidu. Od své to očekáváme též.

Tedy hodnoty rodina – obec – vlast jsou nesmírně cenné. Důležité. Klíčové. A toto poznání by mělo nalézt svůj odraz v naší Ústavě, a to hned v jejím prvním článku. Ten zní v prvním odstavci dnes takto:

„Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“

Podle mého názoru by měl být tento první odstavec doplněn takto:

„Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a na úctě k hodnotám rodiny, obce a vlasti.“

Pokud si tyto základní pravdy opět uvědomíme, a dokážeme je nahlas vyslovit vůči všem, neprožili jsme tyto náročné měsíce nadarmo. Naopak. Probudily v nás to, co už málem usínalo, přestože jde o nejdůležitější hodnoty našeho života. A budeme-li to sebevědomě deklarovat Ústavou, přispěje to třeba i k tomu, že se Evropa vrátí ke svým tradičním kořenům... Na kterých vyrostla, a kterých si dnes ve snaze o jeden umělý útvar dostatečně neváží. Přitom jsou jejím naprostým základem.

Přeji vám krásné vánoční svátky v kruhu vašich blízkých, ve vašich vánočně osvětlených obcích a městech, a sobě i Vám přeji, aby naši vlast, Českou republiku, čekalo v roce 2021 mnoho zdravého a nadějného.